The final countdown

A je to tady - konec! Za týden jedu domu, definitivně. Škola skončila, zbývá si vyběhat formality, zavřít bankovní konto, vyklidit kolej, vypláchnout si hlavu na sérii zakončovacích večírků, naposledy vyrazit na pláž, zabalit kufry a vypadnout.

Během posledního měsíce jsem se tady se zápisky nijak nepředvedl a teď už to nedoženu. Ale jelikož jsem dostal několik velmi pozitivních ohlasů a jelikož mě psaní bavilo a nerad bych své zážitky zapomněl, slibuji vám i sobě, že ještě přidám několik postřehů a na závěr celý svůj deník upravím do podoby elektronické knížky i s fotkami. Tuto adresu tedy ze záložek nemažte a ještě se sem přijďte za nějaký čas podívat, nebudete litovat!

Les 3 Vallées

Právě před měsícem jsem se proháněl po oslnivě bílých sjezdovkách největšího lyžařského střediska na světě Les 3 Vallées. Přečtete-li si zápis, který jsem o této akci napsal na roverské stránky, dozvíte se mimo jiné, kdo jezdil nejplynuleji a kdo je největší tukan. K dispozici je i nemalá fotogalerie a praktické informace o středisku.

Train de vie

Mám za sebou týden na horách i týden cestování po Francii a dlužím vám z nich fotky a zápisy. Pro zpestření netrpělivého čekání bych rád doporučil jeden výjimečný film, který jsem shlédl včera a ještě stále si v hlavě přehrávám jeho scény. Jedná se o černou komedii Train de vie (česky Vlak života), která vyšla v roce 98, sesbírala spoustu cen, ale já jsem o ní neměl ani tušení.

Příběh začíná jednoho letního dne roku 1941 v židovské osadě na východě Evropy. Místní obyvatelé se ze strachu před deportací do koncentračního tábora rozhodnou zrealizovat smělý plán. Ušít nacistické uniformy a ve falešném vlaku odvést všechny vesničany přes válkou zmítanou Evropu až do Palestiny. Následuje perfektně vyvážená a velmi inteligentní komedie nabitá energií, plná židovských vtipů a parodií na zvrácené hodnoty nacismu i naivní ideje komunismu.

Půjčte si někde DVD, tohle opravdu stojí za to.

Ty vole!

V každém jazyce existují výrazy, které nejdou přeložit. Titulní výkřik tohoto článku je jedním z nich. V závislosti na kontextu a tónu se jedná o vyjádření údivu, překvapení, výkřik radosti i zklamání, varování nebo i strachu. Někdy také neznamená vůbec nic, jen vyplňuje mezery v hovoru po dobu, kdy mluvčí hledá další slova.

Pro takto univerzální nástroj neexistuje jinde ekvivalent. O pravdivosti tohoto tvrzení mně přesvědčila kratičká příhoda. Aby ale dávala smysl, musím nejprve popsat jeden z nejpodivnějších zvyků, který zde v jižní Francii vládne - zdravící rituál. Pokud umíte anglicky, přečtěte si, co o tomto tématu nedávno psal můj spolužák Martin. Pokusím se to shrnout krátce, nicméně na bizarnosti tomuto zvyku neuberu.

Tak tedy, setkají-li se dva lidé, je to vcelku jednoduché. Jsou-li to muži, podají si ruku, nehledě na to kde jsou, jak dlouho a jak dobře se znají a jaké mají společenské postavení. Pokud se neznají, pronesou přitom i svá jména. Je-li alespoň jedním z účastníku setkání žena, je podání ruky nahrazeno místní specialitou, polibkem "bisou". Nejedná se o skutečný polibek - žena k muži (případně druhé ženě) přistoupí a nastaví lehce jednu tvář. Zdravený muž (resp. žena) v tu chvíli k ženě přistoupí, přiloží svou tvář lehce na její a ve vzduchu naznačí polibek. To se opakuje zrcadlově i pro druhou tvář. Skuteční přátelé se přitom mohou ještě jemně přidržovat za ramena, zřejmě proto, aby se lépe trefili a nezpůsobili pohoršení skutečným polibkem. Zvyk je to pro mnohé cizince překvapivý, ale v podstatě příjemný a přátelský.

Horší to je ve chvíli, kdy se setká lidí více. Místní zvyklost totiž ukládá nově příchozímu pozdravit všechny, kteří se již na místě nacházejí. Nehledě na to, jestli sedí za stolem, stojí v hloučku na chodbě, nebo třeba zrovna vytírají podlahu. Scházíte-li se tedy rádi s ostatními v hospodě (nebo rádi vytíráte podlahu), připravte se na to, že v Provence budete každou chvíli vstávat, abyste se pozdravili s ostatními. Zvyk je nutno dodržet za každou cenu, jinak budete za nezdvořáky. Je-li například na večírku 20 lidí (pro jednoduchost předpokládejme, že už se vzájemně pozdravili) a přijde najednou dalších 5, musí v zápětí proběhnout 100 pozdravů, přesně podle pravidel uvedených výše. Přestože mi to někdy celé připadá trochu praštěné, musím říci, že jsem si zvykl. Nakonec mi přijde velmi lidské, že když se s někým setkáte, tak si s ním pěkně potřesete rukou, pohlédnete si do očí a usmějete se. Nečekají-li za vámi zástupy dalších zdravících, můžete prohodit typické "ça va?" (jak to jde?). Vlastně se zdravím docela rád, většinou mi to zlepší náladu.

Nejhorší ale je, a to se pomalu vracíme na začátek, že ono "bisou" někdy praktikují i muži. To znamená, že se lehce obejmou a naznačí polibek na tvář. Nedělají to všichni, nevysledoval jsem ani tendence, že by se jednalo o oblibu mladších či starších, Francouzů či přistěhovalců. Přesto se tak zdraví poměrně dost lidí, určitě víc než 4% mužské populace, u kterých by se dala náklonnost k tomuto zvyku vysvětlit.

A přesně to se stalo minulý týden, kdy jsem byl v jednom Marseillském klubu se Zdeňkem, Michalem a Katkou, třemi Čechy, kteří sem nedávno dorazili na studia a práci v laboratoři. Mezi skupinu místních usedlíků se mrakem cigaretového kouře probil jejich známý - od pohledu zřejmě vysloužilý námořník. Nečesané řídké vlasy, nažloutlý plnovous, paže, kterými ohýbá lodní stěžně, pěsti, kterými zabíjí velryby a především ohromný pupek, kterým v zimě rozráží kry (teď jsem si trochu přisadil - každý ví, že v Marseille žádné kry nejsou). No a představte si, jak se kousek od vás takový chlápek "líbá" se svými kamarády, zřejmě bývalou pirátskou posádkou. Na to se prostě nedá říct nic jiného, než "ty vole...". A přesně to tehdy zaznělo.

WED Rome - díl druhý

Druhý den kopíroval program toho prvního pouze s drobnými rozdíly - snídali jsme v hotelu a ne na parkovišti a Martinovi nikdo peněženku neukradl, protože už žádnou něměl. Památková porce sestávala především z římských staveb, Kolosea, Palatinum, Forum Romanum, Pantheon apod. Všechno pěkné a zajímavé, ale spirituální zážitky ze včerejška se již neopakovaly.

Večer hrála v baru u Druida italská kapela se zpěvačkou překypující energií, srovnatelnou snad jen s Markou Rybin z Gaia Mesiah. Na "playlist" se dostaly především písně od Alanis Morrisete, zahrány však byly v kytarami nadupané a zrychlené formě. Po každé pecce se zpěvačka s nadšením obracela na publikum, ale jelikož nikdo nerozuměl italsky, odpovědí jí byl vždy jen nadšený řev. Evidentně z toho ale měla radost.

Třetí den se všichni rozhodli jít do Vatikánských muzeí, neboť v neděli dopoledne tam je vstup zdarma. Tomu odpovídaly i rozměry fronty, která se vinula od vstupu do muzea až na svatopeterské náměstí, kde se mísila se zástupem lidí čekajících na vstup do chrámu. S Martinem jsme se na čas odporoučeli jinam a do fronty se vrátili až hodinu před zavíračkou, kdy již byla o poznání menší. Poměrně rychle jsme se dostali dovnitř. Na muzea nebyl čas, vyrazili jsme podél ukazatele na sixtýnskou kapli a Rafaelovy komnaty. Problém byl v tom, že stejný směr zvolila většina těch, co od rána čekali pod vatykánskými zdmi. A stále byli uvnitř. Takže brzy byl člověk v situaci, že před ním se do úzkých dveří tlačil dav, zatímco ze zadu jej masírovaly zástupy dalších návštěvníků. V takových chvílích jsem většinou velmi agresivní a snad byla příčinou opravdová skvělost a úchvatnost sixtínské kaple a chodby k ní vedoucí, že jsem byl celkem v klidu. Přesto příště radši zaplatím vstupné a budu doufat, že lidí bude méně. Obávám se ale, že tam bude narváno pořád. Jestlipak Michelangelo něco takového tušil, nebo dokonce chtěl? Možná ano.

K večeru jsme se opět naskládali do pojízdné mučírny maskované za autobus a vyrazili do Francie. Na programu byl jakýsi film s Benem Affleckem, který hrál neodolatelného svůdce a Jennifer Lopez, která hrála lesbickou nájemnou vražedkyni, nebo něco takového. Strašlivá ptákovina, ale z podobných důvodů jako minule jsem se celkem bavil. Především ve chvílích, kde dávala herečka na odiv své vnady a v autobuse to hučelo jako v úle. A jak to dopadlo? No hádejte...