Kolik jazyků znáš

Podělím se s vámi o krátkou příhodu se šťastným koncem. Pro předmět "Programmation linéaire" jsmě měli za domácí úkol provést "l'analyse de sensitivité". Nikdo ale pořádně nevěděl o co jde, dokonce ani studenti, kteří na přednášce byli. Na matfyzu mne tento obor nějak úplně minul, rozhodl jsem se proto hledal odpovědi v knihovně. V anglicky psané knize českého autora jsem našel definici problematiky. Ve francouzské knize pak nějaké příklady, ale pořád se mi to zdálo moc složité. Pustil jsem se tedy do hledání na internetu a nakonec jsem v německy psaném článku našel krásný příklad toho, jak lze takový problém zadat do počítače. Vítězoslavné pocity, že jsem uplatnil tolik jazyků, mi však vydržely jen chvíli - na konci totiž stálo upozornění "ve studentské verzi software toto nefunguje".

Naštěstí se ukázalo, že to chodí a tak jsem se pustil do řešení, načež jsem zjistil, že jsem toho stejně moc nepochopil a začal jsem být nervní. Zhruba v tu samou chvíli jiný student poslal profesorovi e-mail, že by bylo dobré "z organizačních důvodů" posunout termín pro odevzdání na příští týden. Přestože pouze kosmeticky upravil e-mail, kterým jiný student předtím žádal téhož profesora o odložení předcházejícího úkolu, dostalo se nám brzy kladné odpovědi. Inu, co můžeš odložit na zítřek, ...

Nabité víkendy

Během posledních dvou víkendů se toho stalo hodně, jak bylo ostatně avizováno v předchozím příspěvku.

S Káčou a lidmi z HO Matahari jsme si perfektně zalezli a poznali několik místních autoservisů. Jelikož byla má sestra rychlejší, na internetu je už k vidění článek z této akce, společně se sadou bezvadných fotek od nás a od Zikyho. Nemám k tomu co dodat, snad jen, že mi tato návštěva (kromě materiálních přínosů jako reprobedny nebo čínské polívky) udělala skutečnou radost a jen tak na ni nezapomenu.

O necelý týden později přiletěla Kamila. Prošli jsme se po pláži i přes některé parky v Marseille, očumovali auta i brutální architekturu a tak nějak v klidu si tu užívali. Vše šlo hladce až do Kamilina odletu, který kdyby byl vysílán v televizi, byl by považován za velmi trapně natahovaný seriál. Kamila měla od Lufthansy letenku z Marseille do Mnichova, tam 45 minut na přestup a dalším letadlem do Prahy. Jenže už při příchodu na letiště nás zarazilo upozornění na hodinové zpoždění onoho letu do Mnichova. Z toho se nakonec vyklubaly více než dvě hodiny a tak ve chvíli, kdy Kamila opouštěla Marseille, bylo už druhé letadlo ve vzduchu a na cestě do Prahy. V Mnichově ponořeném do mlhy (90% letů zpožděných) měli být cestující s obdobným osudem přeloženi na náhradní let. Ten se ovšem ukázal jako plný a tak byl zvolen náhradní plán - odletět do Vídně s Austrian Airlines a odtamtud letadlem ČSA do Prahy. Kvůli jakési čínské delegaci, která dorazila pozdě na beztak zpožděný let, přistála Kamila ve Vídni opět se zpožděním. Zatímco letadlo do Pekingu na své cestující ochotně počkalo, kapitán letu ČSA se zřejmě rozhodl jít ostatním příkladem a tak odletěl pro jistotu dříve než měl, čímž zhatil poslední naděje na návrat domů. Nešťastná Kamila byla převezena na pochybný hotel, tam se krátce vyspala a brzy ráno opět procházela odbavením. Ranní let již proběhl bez problému (sice opět zpožděn, ale to už bylo každému jedno) a tak, světe div se, Kamila skutečně dorazila do Prahy. S celkovým zpožděním zhruba 16 hodin.

Velké věci

V následujícíh dnech mne čekají velké věci. V sobotu dorazí sestra Kača s tříčlenou výpravou z HO Matahari, za účelem dopravy materiálu (snowboard, reprobedny, ponožky) a především lezení na útesech i v okolních kopcích. O tom, jak to vše dopadne dám určitě vědět. O pár dní později přiletí na čtyři dni Kamila, ale o tom psát nebudu, neboť do toho nikomu nic není :)

Je tedy možné, že se zase nějakou dobu neozvu. Aby to nebyla úplná nuda, rozhodl jsem se uvést (po vzoru Martina Brauna, spolu-Erasmáka ze školy), několik odkazů na satelitní snímky okolí, neboť vše je třeba brát s nadhledem.

• Koleje. Bydlím v pravé dolní "nožičce" onoho "H" komplexu budov. O něco tmavší čtverec nahoře je menza. Na proti přes ulici je velké parkoviště a za ním "Université Paul Cézanne", kde sice nestuduji, ale v jejíž knihovně právě sedím.
• Škola. Celý komplex budov s modrými střechami uprostřed snímku. Když se to celé zmenší, jsou vidět koleje i škola současně. Tuto trasu jezdím skoro každé ráno na kole a musím říct, že mně to neobyčejně baví a přemýšlím, že budu tento způsob dopravy provozovat i nadále. Nejenže je to levnější, ale dokonce i rychlější neboť obzvláště v ranních dopravních zácpách má cyklista jasn výhody.
• Vieux-Port. Starý přístav a historické centrum Marseille. Dějiště jednoho z prvních zápisů.
• Calanques. Netřeba komentovat.
  
• Basilique Notre Dame de la Garde. Hlavní turistická atrakce Marseille, bazilika s obrovskou zlatou sochou Panny Marie. Bohužel na snímku vypadá docela mizerně, ale je to ta samá budova, jako na této fotce.
• Camarque. Seshora vypadá opravdu podivně. Ostatně ani ze země to není úplně obyčejná krajina.

Pár slov o počasí

Nebojte se, ještě mi zcela nedošla inspirace. O počasí psát nechci - a právě proto jsem na konec pravého sloupce této stránky umístil okénko s aktuálními informacemi i předpovědí. Víceméně je tu stále hezky, takže pokud mi nevěříte, zde je důkaz!

Mezera v časoprostoru

Dříve nebo později se to stane každému, kdo se nějakým způsobem snaží psát si deník - přestane to stíhat. Jelikož jsem na tuto možnost upozornil již ve svém zahajovacím příspěvku, necítím se nijak vinen. Přesto, anebo možná právě proto se budu dnes věnovat krátkému shrnutí toho, co se stalo a nestalo během posledních týdnů.

Začneme-li osobními údaji, zestárl jsem o rok. Své narozeniny jsem docela příjemně oslavil na koleji a dostal několik bezvadných dárků od lidí z Prahy i odsud. V rámci propagace české kultury jsem uvařil buřtguláš, který zaznamenal solidní úspěch.

Česko jsem zastupoval i o pár dní později. Zrovna jsem přešlapoval před zamčenou učebnou, čekajíce na cvičení z předmětu, který je mimochodem velice trapný, nudný a z odborného pohledu skoro směšný. Ale o tom někdy jindy. Francouzi chodí všude pozdě, na to jsem si už zvykl, ale tentokrát to přeci jen bylo podezřelé. Nakonec dorazil alespoň profesor, chvíli na prázdno koukal a pak se rozhodl dojít pro klíče. Řekl jsem mu, že to nemá cenu, a že když jsem sám, půjdu radši domů. Ochotně souhlasil a vypařil se. Cestou z učebny jsem ještě zahlédl spolužáka, který se na hodinu chystal přijít, ale po rychlé výměně informací zvolil stejnou strategii a zmizel. No jo, jenže bylo asi půl třetí a v šest večer se od školy odjíždělo na lezení. Jezdit na kolej a pak zpátky se mi nechtělo, sedět celé odpoledne v počítačové učebně a čumět na internet taky ne. A v tom se to stalo. Zavolala mi jakási Johanne z Norska, s tím, že do zítřka nutně potřebuje nějaké české písničky. Brzy se vysvětlilo, že jde o sestru jedné místní studentky, že pracuje v rádiu (v Oslu) a že má zítra v nějakém pořadu představit českou hudební kulturu. Vyrazil jsem tedy přecijen na kolej a už cestou přemýšlel, co vybrat, aby Norové koukali. Sáhl jsem po své zásobě CDček a projížděl jedno po druhém. Co čert nechtěl, jako první se mi v ruce ocitl Záviš. Chvíli po něm znělo ze sluchátek "řekněte prdel, prdel, prdel.." od Jiřího Schmitzera. Bez dodatečného komentáře by ale nikdo tyto perly neocenil, a tak jsem nakone vybral umírněnou ale přesto pestrou směsici - Nohavicu, Čechomor, Dana Bártu apod. Dostalo se i na Tři sestry. Písničky jsem odeslal a mazal zpět do školy, stihl jsem to akorát. Bohužel nevím, jak to dopadlo, Johanne se pak už neozvala. Doufám, že ji z rádia nevyhodili :)

Následovaly pětidenní prázdniny okolo Dušiček, kdy jsem víceméně lenošil, předstíral nějaké studium a pracoval na projektech do školy. Myslím, že jsem to sem ještě nepsal, ale vstoupil jsem do školního robotického klubu, který letos vznikl a klade si zúčastnit se letošního ročníku prestižní soutěže Eurobot. Zadání je vtipné - robot sbírá plechovky, baterky a PET-lahve a má je třídit do odpovídajících košů. Jestli se to povede sestrojit, a bude to alespoň trochu fungovat, budu přemýšlet o výrobě ve velkém, neboť vím moc dobře, jak ohavná je to práce a kolik lidí by určitě bylo rádo, kdyby za ně vynášel smetí robot.

V sobotu 4.11. jsem pak vyrazil na celodenní lezecký výpad do místních se SIUAPS, což je jakýsi meziuniverzitní sportovní svaz. Bylo to velice dobré a navíc to byl jen začátek - podle rozvrhu se teď bude lézt skoro každý víkend až do konce ledna. A ani pak se nepřestane, jenom bude vyvěšen nový rozvrh.

O týden později mne čekalo jiné dobrodružství, tentokrát opět v Calanques. Tentokrát bez lezení - vydal jsem se totiž se školním turistickým kroužkem na celodení okruh podél pobřeží. Ten den byl však výjimečný. Foukal velmi silný vítr, který na mořské hladině vytvářel neskutečně divoké obrazce a na našich hlavách poměrně směšné účesy. K odpoledni ještě zesílil a při poryvech byl jednoznačně silnější než člověk, takže jsem byl nejednou nedobrovolně zahnán i poměrně daleko po větru. Jedině štěstí, že tam zrovna nebyla jáma na mamuty, nebo o něco pravděpodobněji, útes. O tom, jednalo-li se o zlopovětstný mistral, jsme se mohli jen dohadovat.