Ty vole!

V každém jazyce existují výrazy, které nejdou přeložit. Titulní výkřik tohoto článku je jedním z nich. V závislosti na kontextu a tónu se jedná o vyjádření údivu, překvapení, výkřik radosti i zklamání, varování nebo i strachu. Někdy také neznamená vůbec nic, jen vyplňuje mezery v hovoru po dobu, kdy mluvčí hledá další slova.

Pro takto univerzální nástroj neexistuje jinde ekvivalent. O pravdivosti tohoto tvrzení mně přesvědčila kratičká příhoda. Aby ale dávala smysl, musím nejprve popsat jeden z nejpodivnějších zvyků, který zde v jižní Francii vládne - zdravící rituál. Pokud umíte anglicky, přečtěte si, co o tomto tématu nedávno psal můj spolužák Martin. Pokusím se to shrnout krátce, nicméně na bizarnosti tomuto zvyku neuberu.

Tak tedy, setkají-li se dva lidé, je to vcelku jednoduché. Jsou-li to muži, podají si ruku, nehledě na to kde jsou, jak dlouho a jak dobře se znají a jaké mají společenské postavení. Pokud se neznají, pronesou přitom i svá jména. Je-li alespoň jedním z účastníku setkání žena, je podání ruky nahrazeno místní specialitou, polibkem "bisou". Nejedná se o skutečný polibek - žena k muži (případně druhé ženě) přistoupí a nastaví lehce jednu tvář. Zdravený muž (resp. žena) v tu chvíli k ženě přistoupí, přiloží svou tvář lehce na její a ve vzduchu naznačí polibek. To se opakuje zrcadlově i pro druhou tvář. Skuteční přátelé se přitom mohou ještě jemně přidržovat za ramena, zřejmě proto, aby se lépe trefili a nezpůsobili pohoršení skutečným polibkem. Zvyk je to pro mnohé cizince překvapivý, ale v podstatě příjemný a přátelský.

Horší to je ve chvíli, kdy se setká lidí více. Místní zvyklost totiž ukládá nově příchozímu pozdravit všechny, kteří se již na místě nacházejí. Nehledě na to, jestli sedí za stolem, stojí v hloučku na chodbě, nebo třeba zrovna vytírají podlahu. Scházíte-li se tedy rádi s ostatními v hospodě (nebo rádi vytíráte podlahu), připravte se na to, že v Provence budete každou chvíli vstávat, abyste se pozdravili s ostatními. Zvyk je nutno dodržet za každou cenu, jinak budete za nezdvořáky. Je-li například na večírku 20 lidí (pro jednoduchost předpokládejme, že už se vzájemně pozdravili) a přijde najednou dalších 5, musí v zápětí proběhnout 100 pozdravů, přesně podle pravidel uvedených výše. Přestože mi to někdy celé připadá trochu praštěné, musím říci, že jsem si zvykl. Nakonec mi přijde velmi lidské, že když se s někým setkáte, tak si s ním pěkně potřesete rukou, pohlédnete si do očí a usmějete se. Nečekají-li za vámi zástupy dalších zdravících, můžete prohodit typické "ça va?" (jak to jde?). Vlastně se zdravím docela rád, většinou mi to zlepší náladu.

Nejhorší ale je, a to se pomalu vracíme na začátek, že ono "bisou" někdy praktikují i muži. To znamená, že se lehce obejmou a naznačí polibek na tvář. Nedělají to všichni, nevysledoval jsem ani tendence, že by se jednalo o oblibu mladších či starších, Francouzů či přistěhovalců. Přesto se tak zdraví poměrně dost lidí, určitě víc než 4% mužské populace, u kterých by se dala náklonnost k tomuto zvyku vysvětlit.

A přesně to se stalo minulý týden, kdy jsem byl v jednom Marseillském klubu se Zdeňkem, Michalem a Katkou, třemi Čechy, kteří sem nedávno dorazili na studia a práci v laboratoři. Mezi skupinu místních usedlíků se mrakem cigaretového kouře probil jejich známý - od pohledu zřejmě vysloužilý námořník. Nečesané řídké vlasy, nažloutlý plnovous, paže, kterými ohýbá lodní stěžně, pěsti, kterými zabíjí velryby a především ohromný pupek, kterým v zimě rozráží kry (teď jsem si trochu přisadil - každý ví, že v Marseille žádné kry nejsou). No a představte si, jak se kousek od vás takový chlápek "líbá" se svými kamarády, zřejmě bývalou pirátskou posádkou. Na to se prostě nedá říct nic jiného, než "ty vole...". A přesně to tehdy zaznělo.