The final countdown

A je to tady - konec! Za týden jedu domu, definitivně. Škola skončila, zbývá si vyběhat formality, zavřít bankovní konto, vyklidit kolej, vypláchnout si hlavu na sérii zakončovacích večírků, naposledy vyrazit na pláž, zabalit kufry a vypadnout.

Během posledního měsíce jsem se tady se zápisky nijak nepředvedl a teď už to nedoženu. Ale jelikož jsem dostal několik velmi pozitivních ohlasů a jelikož mě psaní bavilo a nerad bych své zážitky zapomněl, slibuji vám i sobě, že ještě přidám několik postřehů a na závěr celý svůj deník upravím do podoby elektronické knížky i s fotkami. Tuto adresu tedy ze záložek nemažte a ještě se sem přijďte za nějaký čas podívat, nebudete litovat!

Les 3 Vallées

Právě před měsícem jsem se proháněl po oslnivě bílých sjezdovkách největšího lyžařského střediska na světě Les 3 Vallées. Přečtete-li si zápis, který jsem o této akci napsal na roverské stránky, dozvíte se mimo jiné, kdo jezdil nejplynuleji a kdo je největší tukan. K dispozici je i nemalá fotogalerie a praktické informace o středisku.

Train de vie

Mám za sebou týden na horách i týden cestování po Francii a dlužím vám z nich fotky a zápisy. Pro zpestření netrpělivého čekání bych rád doporučil jeden výjimečný film, který jsem shlédl včera a ještě stále si v hlavě přehrávám jeho scény. Jedná se o černou komedii Train de vie (česky Vlak života), která vyšla v roce 98, sesbírala spoustu cen, ale já jsem o ní neměl ani tušení.

Příběh začíná jednoho letního dne roku 1941 v židovské osadě na východě Evropy. Místní obyvatelé se ze strachu před deportací do koncentračního tábora rozhodnou zrealizovat smělý plán. Ušít nacistické uniformy a ve falešném vlaku odvést všechny vesničany přes válkou zmítanou Evropu až do Palestiny. Následuje perfektně vyvážená a velmi inteligentní komedie nabitá energií, plná židovských vtipů a parodií na zvrácené hodnoty nacismu i naivní ideje komunismu.

Půjčte si někde DVD, tohle opravdu stojí za to.

Ty vole!

V každém jazyce existují výrazy, které nejdou přeložit. Titulní výkřik tohoto článku je jedním z nich. V závislosti na kontextu a tónu se jedná o vyjádření údivu, překvapení, výkřik radosti i zklamání, varování nebo i strachu. Někdy také neznamená vůbec nic, jen vyplňuje mezery v hovoru po dobu, kdy mluvčí hledá další slova.

Pro takto univerzální nástroj neexistuje jinde ekvivalent. O pravdivosti tohoto tvrzení mně přesvědčila kratičká příhoda. Aby ale dávala smysl, musím nejprve popsat jeden z nejpodivnějších zvyků, který zde v jižní Francii vládne - zdravící rituál. Pokud umíte anglicky, přečtěte si, co o tomto tématu nedávno psal můj spolužák Martin. Pokusím se to shrnout krátce, nicméně na bizarnosti tomuto zvyku neuberu.

Tak tedy, setkají-li se dva lidé, je to vcelku jednoduché. Jsou-li to muži, podají si ruku, nehledě na to kde jsou, jak dlouho a jak dobře se znají a jaké mají společenské postavení. Pokud se neznají, pronesou přitom i svá jména. Je-li alespoň jedním z účastníku setkání žena, je podání ruky nahrazeno místní specialitou, polibkem "bisou". Nejedná se o skutečný polibek - žena k muži (případně druhé ženě) přistoupí a nastaví lehce jednu tvář. Zdravený muž (resp. žena) v tu chvíli k ženě přistoupí, přiloží svou tvář lehce na její a ve vzduchu naznačí polibek. To se opakuje zrcadlově i pro druhou tvář. Skuteční přátelé se přitom mohou ještě jemně přidržovat za ramena, zřejmě proto, aby se lépe trefili a nezpůsobili pohoršení skutečným polibkem. Zvyk je to pro mnohé cizince překvapivý, ale v podstatě příjemný a přátelský.

Horší to je ve chvíli, kdy se setká lidí více. Místní zvyklost totiž ukládá nově příchozímu pozdravit všechny, kteří se již na místě nacházejí. Nehledě na to, jestli sedí za stolem, stojí v hloučku na chodbě, nebo třeba zrovna vytírají podlahu. Scházíte-li se tedy rádi s ostatními v hospodě (nebo rádi vytíráte podlahu), připravte se na to, že v Provence budete každou chvíli vstávat, abyste se pozdravili s ostatními. Zvyk je nutno dodržet za každou cenu, jinak budete za nezdvořáky. Je-li například na večírku 20 lidí (pro jednoduchost předpokládejme, že už se vzájemně pozdravili) a přijde najednou dalších 5, musí v zápětí proběhnout 100 pozdravů, přesně podle pravidel uvedených výše. Přestože mi to někdy celé připadá trochu praštěné, musím říci, že jsem si zvykl. Nakonec mi přijde velmi lidské, že když se s někým setkáte, tak si s ním pěkně potřesete rukou, pohlédnete si do očí a usmějete se. Nečekají-li za vámi zástupy dalších zdravících, můžete prohodit typické "ça va?" (jak to jde?). Vlastně se zdravím docela rád, většinou mi to zlepší náladu.

Nejhorší ale je, a to se pomalu vracíme na začátek, že ono "bisou" někdy praktikují i muži. To znamená, že se lehce obejmou a naznačí polibek na tvář. Nedělají to všichni, nevysledoval jsem ani tendence, že by se jednalo o oblibu mladších či starších, Francouzů či přistěhovalců. Přesto se tak zdraví poměrně dost lidí, určitě víc než 4% mužské populace, u kterých by se dala náklonnost k tomuto zvyku vysvětlit.

A přesně to se stalo minulý týden, kdy jsem byl v jednom Marseillském klubu se Zdeňkem, Michalem a Katkou, třemi Čechy, kteří sem nedávno dorazili na studia a práci v laboratoři. Mezi skupinu místních usedlíků se mrakem cigaretového kouře probil jejich známý - od pohledu zřejmě vysloužilý námořník. Nečesané řídké vlasy, nažloutlý plnovous, paže, kterými ohýbá lodní stěžně, pěsti, kterými zabíjí velryby a především ohromný pupek, kterým v zimě rozráží kry (teď jsem si trochu přisadil - každý ví, že v Marseille žádné kry nejsou). No a představte si, jak se kousek od vás takový chlápek "líbá" se svými kamarády, zřejmě bývalou pirátskou posádkou. Na to se prostě nedá říct nic jiného, než "ty vole...". A přesně to tehdy zaznělo.

WED Rome - díl druhý

Druhý den kopíroval program toho prvního pouze s drobnými rozdíly - snídali jsme v hotelu a ne na parkovišti a Martinovi nikdo peněženku neukradl, protože už žádnou něměl. Památková porce sestávala především z římských staveb, Kolosea, Palatinum, Forum Romanum, Pantheon apod. Všechno pěkné a zajímavé, ale spirituální zážitky ze včerejška se již neopakovaly.

Večer hrála v baru u Druida italská kapela se zpěvačkou překypující energií, srovnatelnou snad jen s Markou Rybin z Gaia Mesiah. Na "playlist" se dostaly především písně od Alanis Morrisete, zahrány však byly v kytarami nadupané a zrychlené formě. Po každé pecce se zpěvačka s nadšením obracela na publikum, ale jelikož nikdo nerozuměl italsky, odpovědí jí byl vždy jen nadšený řev. Evidentně z toho ale měla radost.

Třetí den se všichni rozhodli jít do Vatikánských muzeí, neboť v neděli dopoledne tam je vstup zdarma. Tomu odpovídaly i rozměry fronty, která se vinula od vstupu do muzea až na svatopeterské náměstí, kde se mísila se zástupem lidí čekajících na vstup do chrámu. S Martinem jsme se na čas odporoučeli jinam a do fronty se vrátili až hodinu před zavíračkou, kdy již byla o poznání menší. Poměrně rychle jsme se dostali dovnitř. Na muzea nebyl čas, vyrazili jsme podél ukazatele na sixtýnskou kapli a Rafaelovy komnaty. Problém byl v tom, že stejný směr zvolila většina těch, co od rána čekali pod vatykánskými zdmi. A stále byli uvnitř. Takže brzy byl člověk v situaci, že před ním se do úzkých dveří tlačil dav, zatímco ze zadu jej masírovaly zástupy dalších návštěvníků. V takových chvílích jsem většinou velmi agresivní a snad byla příčinou opravdová skvělost a úchvatnost sixtínské kaple a chodby k ní vedoucí, že jsem byl celkem v klidu. Přesto příště radši zaplatím vstupné a budu doufat, že lidí bude méně. Obávám se ale, že tam bude narváno pořád. Jestlipak Michelangelo něco takového tušil, nebo dokonce chtěl? Možná ano.

K večeru jsme se opět naskládali do pojízdné mučírny maskované za autobus a vyrazili do Francie. Na programu byl jakýsi film s Benem Affleckem, který hrál neodolatelného svůdce a Jennifer Lopez, která hrála lesbickou nájemnou vražedkyni, nebo něco takového. Strašlivá ptákovina, ale z podobných důvodů jako minule jsem se celkem bavil. Především ve chvílích, kde dávala herečka na odiv své vnady a v autobuse to hučelo jako v úle. A jak to dopadlo? No hádejte...

WED Rome - díl prvý

WED znamená "Weekend de désintégration". Jedná se o protějšek WEI, který probíhá na začátku školy a kde se především nezodpovědně pije a dělá se všemožný bordel. Na WED jedou jen studenti posledního ročníku školy a smyslem celé akce je podtrhnout fakt, že z nich studium vytvořilo samostatné, vzdělané a důstojné gentlemany a přitom jim dát poslední možnost si společně povyrazit, neboť po návratu je již čekají jen zkoušky, projekty a půlroční stáž. Stáž, kde budou prd dělat, protože prd umí, a nad platem 1000€ měsíčně ohrnovat nos jako nad almužnou. Ale to odbíhám. Zajímavost této akce znásobil fakt, že se jelo do Říma. Takže jsem byl při tom.

Francouzi ale byli jak vyměnění, chovali se opravdu slušně a překvapivě pokojně, možná proto, že se ocitli v zahraničí. Vyráželi jsme ve čtvrtek večer autobusem, kterému sice nechyběl DVD přehrávač a GPS navigace, ale kde všichni nad 160cm tělesné výšky museli cpát nohy do uličky, neboť rozestupy sedaček jednoduše popíraly základní anatomické proporce většiny lidstva. Nevyspal jsem se tedy skoro vůbec, zato jsem shlédl film Fantastic Four, který bych se za normálních okolností nenamáhal ani stáhnout z internetu. Za dané situace to ale bylo docela přijemné rozptýlení. Také jsem viděl několik pobřežních měst a musím říct, že jsem byl docela unesen, jak hezky to vše v noci vypadá.

Ráno jsme již byli v Itálii a po pár hodinách cesty po dálnici jsme dorazili do Říma, Věčného města. Ubytovali jsme se v příjemném hotýlku nedaleko centra, v pokojích po šesti a vyrazili do ulic. Následovala památková smršť, jejíž popis by však nebyl zrovna dvakrát zábavný. Prohlédněte si radši fotky, pokud vás to zajímá. Za sebe mohu říct, že se mi všechno ohromně líbilo a že se do Říma určitě ještě nejednou vrátím, i přesto, že jsem do fontány Di Trevi nehodil ani cent, jak tamní pověra ukládá.

Z událostí prvního dne ční tři silné momenty, ten poslední dost nešťastný. Prvním je, trochu překvapivě, zaprášená socha anděla stojící opuštěně na dvorku jednoho z desítek bezejmených římských kostelů. Nejsem žádný odborník na sochařství, v muzeu mne většinou zaujme jen několik soch nejblíže vchodu a pak toho mám dost. Tento anděl se ale v něčem lišil. Nebyl ani moc velký, ani moc malý, prostě přesný. Neměl typické neživé oči ani strnulý výraz, měl totiž sklopenou tvář a přivřená víčka. Jako by právě stydlivě odvracel zrak, nebo se s váháním chystal něco říci. Bílá barva k němu také seděla, neboť andělé, jak víme, jsou býli i normálně. Navíc to byla žena. Krásná a starostlivá současně. Když jsem se ji podíval do tváře, stál jsem před skutečným andělem. Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlal k odchodu a ještě jsem se ve dveřich otočil na pozdrav. Anděl se však díval opět do země. Znalci umění ať mají své Davidy a Discoboly, já jsem svou Sochu již našel. Jen doufám, že ji někam nepřestěhují.

Druhým bodem byl Vatikán. Přestože jsem v bazilice San Pietro již jednou byl, její obrovitost a výzdoba mne ohromily znovu. Především mohutný (30m vysoký) bronzový baldachýn uprostřed na mně působil jako cosi mimozemského, jako nějaký strašný přístroj dosazený do centra křesťanské víry jinou civilizací na dálkové ovládání papeže, nebo co já vím. Prostě je to něco tak jiného, velkého a divného, že jsem se nemohl zbavit podobných představ. Z transu mne vytrhla až procházka kryptou, kde jsou pohřbeni všichni papeži, včetně nedávno zesnulého Jana Pavla II., u jehož hrobky se hromadilo tolik lidí, že je museli zřízenci Vatikánu neustále popohánět k odchodu. Klid tam rozhodně nebyl. O to kontrastněji pak zapůsobil výstup na kupoli chrámu. Nejprve se člověk dostane pod střechu, na malý ochoz, ze kterého pozoruje čilý ruch turistů hluboko pod sebou v kostele. Pak vystoupá uzoučkým schodištěm až na samotnou střechu, odkud má na dlani celý Řím a možná i celý svět. Nám navíc přálo počasí - zrovna totiž přestalo pršet. Na střeše tedy skoro nikdo nebyl (dokážu si představit, že normálně je tam narváno, div lidi nepadají dolů), odcházející mraky vytvářely na pozdrav démonické scenérie a město se krásně lesklo ve slunci.

A konečně, třetí příhoda se odehrála při návratu do hotelu. Při výstupu z metra někdo vytáhl Martinovi z kapsy peněženku a ztratil se v davu. Zmizela bankovní karta, občanka, zhruba 100 € a nějaké další doklady. Normálně by to byla solidní lapálie, ale Martin to vzal docela v pohodě, obvolal co bylo potřeba a ani moc nenadával.

Večerní program tvořila společná večeře v italské restauraci a následná party v baru Druid's Rock, kde točili pouze irská piva. Jednalo se zřejmě o vyhlášenou turistickou osvěžovnu, neboť o Itala tam člověk nezavadil. Zato Angličanů a Američanů tam bylo nepočítaně. Přitočil se k nám i jeden Kanaďan z Quebecu, který se hned pustil do sporu s Francouzi o tom, který národ používá barvitější nadávky. Pro mně jsou vítězi Quebečané, neboť ze záplavy necitovatelných výrazů, kterými se chlubil jsem neznal ani jeden, zatímco francouzské "putain" a "merde" mi již velmi zevšednělo. Za použití slovní zásoby z první části debaty přešla řeč na srovnání a kritiku zpěváků. Zde, a asi se mnou budete souhlasit, mají zase navrch Francouzi. Když Kanaďan zjistil, že jsem Čech, ihned se pustil do hokejistů a popřál nám hodně štěstí do letošního mistrovství. Češi do toho!

Lyon

Jak jsem se zmínil minule, shodou okolností jsem se minulou neděli večer ocitl v Lyonu, a to zhruba hodinu poté, co odjel poslední vlak do Marseille. Využil jsem pohostinnosti tamních studentů a přespal na koleji, která je mimochodem mnohem lepším místem pro život, než naše "rezidence" v Marseille. Ráno jsem se sebral, odporoučel se na nádraží, do úschovny uložil batoh i snowboardem a jal se poznat město.

Jelikož zde mezi první a druhou světovou válkou bydlel můj pradědeček František, vyrazil jsem nejprve hledat dům, který před více než 80-ti lety postavil. Vodítkem mi byla jen zpáteční adresa z dopisů, které tehdy praděda posílal své sestře. Po konzultaci s mapou jsem zúžil okruh na předměstí Vénissieux a tam, s nemalou pomocí domorodců nalezl cestu až do ulice Rue de la Lozère. Dle popisu od své babičky (která však dům znala jen z fotek) se mělo jednat o malou vilku, odkud praděda jezdil na kole do továrny na lůžkové vagóny. Zrovna, když jsem ulicí procházel, projel tiše okolo starý pán na kole, což ve mně vyvolalo překvapivou vlnu nostalgie. Na čísle popisném 6, kam mne moje indicie dovedly, se ve stínu velkého sousedního rodinného domu krčil malý, ale hezky zrekonstruovaný domek se zahrádkou. Jestli je to stále ten samý můžu jen hádat - původní fotografie jsem s sebou neměl. Chvíli jsem popocházel okolo a fotil, pak jsem zkusil štěstí a zazvonil. Bylo pondělí dopoledne, nikoho jsem vlastně ani nečekal, ale z mluvítka se ozval postarší ženský hlas. Pokusil jsem se vysvětlit co vlastně chci, ale jelikož jsem to neměl moc promyšlené, paní se zřejmě zalekla a poslala mě k čertu. Zkusil jsem to ještě jednou, ale to už zavolala manžela (ten mě poslal ještě dál) a na potřetí vyvěsila telefon úplně. Pronesl jsem cosi nepublikovatelného, chvíli hledal papír a tužku, ale pak jsem to vzdal a odešel na autobus. Neztratím-li zájem, pošlu jim dopis (adresu již znám) a zkusím zjistit nějaké podrobnosti, třeba to k něčemu bude.

V čase zbývajícím do odjezdu vlaku jsem se vydal na prohlídku centra města. Bylo to možná vinou sychravého počasí, ale Lyon mně nijak neuchvátil. Tedy rozhodně se jedná o upravenější a "evropštější" město, než je Marseille. Kostely a historické budovy, které se v centru nacházejí, jsou velmi pěkné, nad nimi se na kopci tyčí bazilika Fourvière dodávající městu atraktivní panorama. Mosty přes Rhônu působí na rodilého Pražana velmi mocně, zachovalé antické vykopávky u nás taky nejsou zrovna běžné. Všechno je to ale zvláštním způsobem nasázeno vedle sebe, skryto mezi vysokými činžáky, takže kdejaké katedrály si málem nevšimnete, pokud náhodou nezahnete do správné ulice. Mnohem více než samotné centrum se mi tak zamlouvala celková atmosféra města, plná pohody, typických restaurací s předzahrádkami a veřejných automatických půjčoven a parkovišť na kola. Kdykoliv jsem se přistihl, že jdu moc rychle, což je normálně mým zvykem, zpomalil jsem a řeknu vám, že to vůbec nebylo špatné.

Odpoledne jsem, vybaven bagetou a pivem, postával na nástupišti a vyčkával vlak. Zatímco okolo projíždělo jedno TGV za druhým, já nastoupil do pomalejšího TER, neboť bylo levnější. Líné tempo vlaku mne cestou ukolébalo, takže jsem usnul a docela šťastnou náhodou se probudil těsně před Marseille. Pokroucená pozice, do které jsem během spánku upadl mi zcela umrtvila levou nohu, takže jsem s napětím očekával, jestli se zvládnu do příjezdu na nádraží postavit, nebo budu muset z vlaku vyskákat po jedné. Naštěstí to dopadlo dobře. Vystoupil jsem (oběma nohama) a v teplém vzduchu jsem si připadal skutečně doma. Ne na dlouho. Brzy vyrážím na další cestu. A jelikož všechny cesty vedou do Říma, pojedu právě tam.

Jarní lyžování v lednu

Mám za sebou poměrně zajímavý víkend - byl jsem totiž lyžovat (ve středisku Super Dévoluy). Přesněji řečeno - ničit si skluznici a padat na zadek na ledových plotnách, pokrytých kameny a umělým sněhem. Nebyl jsem v tom naštěstí sám, jel jsem společně se skupinou asi 200 francouzů z partnerské školy Ecole Centrale de Lyon, která tento zájezd pořádala. Zápis probíhal v prosinci, kdy byli ještě všichni, co se týče sněhových podmínek, veskrze optimističtí. Lednová realita však sebrala iluze každému. Na druhou stranu pomohla zvýraznit specifika typického francouzského školního zájezdu, který mohu skutečně popsat slovy "to jsem ještě nezažil". V dobrém i ve zlém.

Jednalo se totiž o něco úplně jiného, než naše české gymnazijní "lyžáky", jejichž princip by se dal shrnout větou: "Nedělejte moc bordel, blbečci, pokoje odevzdejte v sobotu do desíti a kdyby něco, tak prof. Vránek bude vždycky k zastižení v hospodě".

Nic takového na prestižní vysoké škole ve Francii. Tak za prvé - vše je strašně organizované. Studenti mají svého prezidenta, ten svého zástupce, tajemníka, pokladníka a několik dalších hodnostářů. Všichni nosí na rukávech bílé pásky, aby bylo jasné, kdo je kdo. Každý z nich má vlastně jen jednu funkci, kterou ale plní perfektně - v případě, že se po něm něco chce, odkáže vás na některého ze svých výše postavených kolegů. Kaskáda tak vždy končí u prezidenta, který, a za to se mu skutečně klaním, vše zvládal, skoro nespal a už vůbec si nezalyžoval.

Za druhé - na místě se zaplatí soukromá firma, která zajistí program. Každý dostane dva pytlíky s jídlem ("Ten druhý je až na zítra, je to všem jasné?"), kupóny na jídlo a kartičku s programem zájezdu a telefonními čísly na prezidenta a jeho poskoky. Firma se o vše postará, doveze buřtíky a hořčice na polední barbecue, na večer pronajme sál v restauraci, diskotéku, ráno objedná croissanty a bagety, které každý student (po předložení kupónu) vyfasuje spolu s kelímkem instantní kávy. Grilování mě třeba skutečně potěšilo, na druhou stranu přemýšlím, jestli by se studenti prostě nemohli nasnídat sami, čímž by odpadlo spousta starostí.

Za třetí - všichni jsou jak střelení. Během prvních 30 minut na svahu si dva lidé zlomili ruku. Mohlo by se to zdát jako blbá náhoda, sníh byl opravdu mizerný a ledové plotny zrádné. Jenže během dopoledne přibyl jeden zvrknutý kotník, dvě rozbité hlavy a jedna dost netradční vyrážka na obličeji. A jelikož se při zmíněném grilování popíjelo rosé, byla odpolední statistika podobná a večer se střediskem belhala docela početná skupina mrzáků. Jejich řady později rozšířil jakýsi nešťastník, který si v noci zlomil nohu cestou na záchod.

Za čvtrté - kdo přijde někam včas, je vystaven veřejnému opovržení a je zřejmě považován za homosexuála. Přestože studenstký prezident všechny několikrát prosil, aby na večeři přišli přesně v 8 hodin, neboť je to tak domluveno s obsluhou, byl sál až do čtvrt na devět zcela prázdný. Já jsem jeho žádost uposlechl, dorazil jako první a opravdu jsem si připadal blbě. Sedl jsem si do rohu a přemýšlel o tom, jestli francouzi nežijí podvědomě v jiném časovém pásmu. Ve čtvrt se objevilo několik zmatených hladovců, čímž se zřejmě protrhla hráz - chvíli na to totiž dorazili ostatní a to úplně všichni najednou, jakoby předtím potají čekali před restaurací a styděli se přijít včas. Nejsilnější muži z řad studentských zástupců jim u vstupu kontrolovali kupóny, ale byli téměř zadupáni do země rozvášněným davem, který div neprorazil skleněné dveře a několikrát zatlačil prezidentovy muže na ústup. Teď si skutečně nevymýšlím - kdybych to neviděl, nevěřil bych, jak divoce může příchod na večeři vypadat. Démon francouzské byrokracie o sobě dal opět vědět - každý musel navíc najít své jméno v seznamu a odškrtnout svůj příchod. Obsluha mezitím začala roznášet tartiflette, ale zatímco já už jsem měl dojedeno, dobrá polovina studentů byla ještě venku a dělala mexické vlny.

Následoval obvyklý dezert a pak se začlo pít. Scénář zbytku večera jakoby někdo okopíroval z děje weekend d'integration - řvaly se sborové popěvky, bouchalo se do stolu, sloupů i trámů, občas někdo za halasného povzbuzování vypil "na ex" celý džbánek vína nebo vylezl na stůl a svlékl se do spodního prádla. Ono to může sice znít jako opravdu dobrá party, ale podle mně to bylo spíše trapné. Po hromadném exodu z restaurace přišla na řadu diskotéka. Ta byla v podzemní, dobře větrané místnosti plné ohromných reprobeden a s vyvýšenými klecemi pro extrovertní tanečníky uprostřed. K mému vlastnímu překvapení mi to tam přišlo opravdu dobré a byl bych asi zůstal déle, kdyby mě nepřemohla únava - předchozí noci jsem díky cestě do Lyonu a brzkému vstávání totiž spal jen něco málo přes 3 hodiny. Odebral jsem se na pokoj, kde jsem velice rychle usnul. Odpočinku mi však nebylo dopřáno na dlouho - v pravidelných intervalech vždy přivedli některého ze spolubydlících, který už ztratil schopnost samostatného pohybu a společně s kýblem na zvracení ho položili na některou z postelí.

Obdivuhodné ale je, a to mohu zmínit jako pátý rozdíl, že ráno téměř všichni vstali a jakoby se nic nedělo, vyrazili opět plni sil lyžovat. Zatímco mně stále ke spokojenosti chybělo několik hodin spánku (a v poledne jsem usnul na sluníčku pod lanovkou), ostatní se zdáli skvěle odpočatí. Inu, asi v tom mají trénink.

Pomyslnou korunu francouzským vlastnostem pak nasadili sami řidiči autobusů, kteří večer odmítli odjet ve smluvenou hodinu s tím, že mají ze zákona nárok na odpočinek. Mně díky tomu ujel zpáteční vlak do Marseille a tak jsem zůstal s ostatními ještě jednu noc v Lyonu. Jak jsem tuto příležitost využil se brzy dočtete v dalším příspěvku.

Kulturní okénko

Jelikož jsem během své návštěvy rodné Prahy zjistil, že můj deník skutečně někdo čte, rozhodl jsem se zde zveřejnit několik kulturních tipů na zajímavé knížky a filmy, které jsem v poslední době viděl, respektive četl.

Zdeněk Šmíd : Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z dějin národního úpění
Bezvadný pohled na českou historii i národní povahu, plný vtipu a nadsázky, ale i překvapivých pravd a historických souvislostí. Doporučuji každému, obzvláště těm, kterým se líbila trilogie "proč bychom se netopili/nepotili/netěšili". Já se, bez nadsázky, řezal jako kůň.

Robert Fulghum : Třetí přání
Právě předevčírem jsem dočetl třetí a poslední část této série a jelikož se tak stalo při západu slunce na pláži za šumění vln a křiku racků, měl jsem nebývale povznášející pocit. Leccos v knížce mi sice nesedlo (například si nemyslím, že člověk může být šťastný jen, když leze v převleku za bílého králíka po stromech - zjednodušeně řečeno), ale rozhodně se mi líbila a po čase si ji možná přečtu celou znovu, neboť je v ní obsaženo skutečně mnoho příběhů, postav a myšlenkových rovin. Samotný třetí díl ale nečtěte, pokud již neznáte ty předchozí. Nejen, že byste si zkazili některá překvapení, ale pravděpodobně byste to ani nepochopili, neboť (snad teď nězkazím překvapení někomu já) ve třetím díle se vše otočí na ruby a dvě nové postavy - fiktivní spisovatel a fiktivní čtenářka - v něm rozebírají osudy postav z předchozích dílů, vymýšlejí jak by mohl příběh pokračovat a sami se do něj zapojují.

A jelikož Jiří Schmitzer zpívá: "prdim na svý známý a holky beru sportovně, nuděj mě i flámy a knížky - ty 'sou vo hovně", podíváme se raději na dva filmy.

The Departed (Skrytá identita)
Herecký koncert velké části hollywoodských hvězd v jendom filmu plném gangsterů, falešných policajtů, dvojitých agentů, krve a krys. Doporučuji, pokud máte rádi složité příběhy a nevadí vám pár mrtvol.

The Prestige (Dokonalý trik)
Asi nejlepší film, co jsem za poslední dobu viděl. Sice mi chvíli trvalo pochopit, kdo je kdo a co se odehrává kdy, ale jakmile se film rozjel, zapadlo to do sebe jako puzzle a až do konce jsem nestačil zírat, jak to scénaristé vymysleli. A ještě několik dní potom mi v hlavě do pomyslné skládanky přibývaly nové dílky souvislostí, které dělají z tohoto filmu opravdu výjimečnou záležitost. A pokud chcete dopředu vědět, jak to dopadne (a neslyšeli jste o tomto filmu hovořit Odvážné palce na Radiu 1) tak vězte, že nakonec je v kádi.

Jak na nový rok ... až se ucho utrhne

Jásejte, tleskejte, jsem zpět. Vánoční svátky jsem strávil víceméně v Praze. Válel jsem se doma nebo u Kamily, chodil do kina a do hospody a jednou dokonce i na stěnu, ale to především proto, abych si vyzkoušel nové lezečky a hned potom se šlo do hospody. Zatímco jsem usilovně tloustnul, abych si vytvořil tukové zásoby na nadcházející zimu (zcela zbytečně), provedl jsem i akci "kulový blesk" s počítači v naší rodině. V důsledku toho mohu nyní všude prohlašovat, že "i moje babička používá Linux" (Xubuntu) a každého odpůrce tohoto systému tím zcela znemožnit.

V neděli 7.1. jsem opět procházel rentgeny na letišti a přemýšlel, jestli se mi v mém pokoji na koleji mezitím nevyvinul nějaký nový druh živočichů - třeba ropáci, nebo tak. Z Prahy jsme odletěli mrňavým vrtulovým letadlem do Mnichova, kde mne čekala čtyřhodinová mezera před letem do Marseille. Na letišti ale měli zadarmo kafe, čaje i noviny, takže jsem si čas trávil čtením, jízdou po pohyblivých chodnících a pozorováním kuřáků, zavřených v malých skleněných budkách jako zviřátka ze ZOO. Odpoledne se daly věci zase do pohybu a brzy už jsem seděl na nejlepším sedadle z celého letadla - u okýnka v řadě, kde jsou bezpečnostní dveře. Tam je totiž, právě kvůli těm dveřím, vynechaná jedna řada sedadel, takže se člověk může pohodlně natáhnout. Kam se hrabe Bussines class, říkal jsem si dokud se neobjevil můj spolucestující, jehož vstup na palubu naklonil celé letadlo dopředu. Uličkou prošel jen proto, že zatáhl své nezměrné břicho a zadržoval dech. Když se rozvalil přes své a část mého sedadla, bylo zřejmé, že se člověk nemá z ničeho radovat předčasně. Nato se tlusťoch vrátil do přirozeného dýchacího rytmu, čímž se ještě střídave nafukoval a tím zvětšoval. Opěrka mého sedadla zmizela kdesi v záhybech jeho košile a tak, když rozdávali svačinu, musel jsem jej požádat, aby se zvednul - jinak jsem si totiž nemohl ani vytáhnout stoleček. Cestoval jsem tedy přitisknutý na stěnu letadla, s hlavou v okénku. I to mělo ale své výhody. Byl totiž zrovna nádherný den - při přeletu Alp se z moře mraků tyčily horské velikány, prosvítaly ledovce a smaragdová jezera. Nejúchvatnější pak byl závěrečný manévr nad Marseille, kdy jsme nízko nad mořem udělali plynulou otočku o 270 stupňů. Z ptačí perspektivy jsem si tak prohlédl celé město, jeho přístavy, ostrovy i útesy na kterých jsme nedávno lezli. Paráda.

Ještě na letišti jsem potkal Toma, náhodou přiletěl jen chvíli po mně a rozčiloval se, že mu urazili kolečko od kufru. Ukázal mi "skvělou hru", kterou dostal k Vánocům - plastovou krabičku se čtyřmi otvory, kam každý hráč strčí jeden prst. Pak se hra zapne, krabička začne vydávat protivný pištivý zvuk a jeden z hráčů dostane elektrický šok. Zdá se to jako hrozná kravina, ale je s tím překvapivě docela legrace. Na koleji pak bylo vše v pořádku, žádní ropáci ani zloději. V pondělí se pomalu rozběhla i škola. Spokojeně jsme si u oběda notovali, jaká je tu pohoda. Na to si Tom převrhl tác s jídlem a nadělal strašlivý čurbes. Navíc to pak vypadalo, že se počůral. Jen co jsme se mu přestali smát, shodila kuchařka kalíšky s kávou a polila Tanju. Mně pak doma praskla konvice s vařící vodou a polil jsem si celý stůl. Díky předchozím událostem jsem to vlastně očekával, takže se nic hrozného nestalo. Na to na dveře zaklepal Martin, že se mu prý rozbil celý počítač a že by potřeboval stáhnout z internetu instalační CDčko, jinak je v háji. Inu, jak poznamenala nešťasntá kuchařka, ça commence bien, le 2007...