Veselé Vánoce!

Nebudu se na nic vymlouvat. Nebyl jsem v kómatu, ani jsem neměl "strašně moc práce" nebo "hrozně málo času". Prostě jsem skoro měsíc nic nového nenapsal, protože jsem se na to jednoduše "vyprd". Doufám, že to nikoho neuráží, naopak, že oceníte mou upřímnost. Navíc, v čase svátečním by si měli lidé i odpouštět.

Co se od minule stalo? Především jsem vkročil do druhé poloviny svého zdejšího pobytu. Utíká to rychle, to mi tedy věřte. Významnou událostí byl školní ples, který vůbec nebyl plesem, ale ohromným večírkem v dvoupatrové budově, s dvěma živými kapelami, diskotékou a sochařem, který z ledu vymodeloval univerzitní logo. Bohužel, zanedlouho zbyla z jeho díla jen louže na podlaze. Nejvíce mne ale potěšila neomezená nabídka malých koláčků a ovocných špízů, které si mohl kdokoliv brát v libovolném množství. Inu, alespoň jsem se náhodně přesouval, aby mne nikdo neviděl dlouho požírat dobroty na stejném místě.

Napravit si reputaci jsem se pak dvakrát pokoušel při lezení v Calanques, kde je, k mému milému překvapení, stále docela hezky a svítí-li sluníčko, tak se na skalách člověk i zapotí. Fotky si můžeté prohlédnout v mém albu.

Závěr prosince však už nepřinesl nic než zkoušky, termíny pro odevzdání projektů a samozřejmě mnohé vánoční večírky. Pro jedno i pro druhé jsem se k tomuto deníku zkrátka nedokopal.

Malým pokusem o nápravu budiž dnešní zápis. Budu se věnovat - čemu jinému - Vánocům. Vím, že ani v Čechách to letos na "bílé Vánoce" zrovna nevypadá, ale nemohu se ubránit dojmu, že sem, do Provence, Vánoce nějak nepatří. Všechny vánoční stromečky, ozdoby a Santa Klausové jsou sem jakoby neuměle naroubováni. Malé smrčky (nastříkané stříbrným sprejem, aby vypadaly jako zasněžené) se tak na Vánočních trzích krčí pod palmami, libý zvuk koled linoucích se z reproduktorů narušuje křik racků a šplouchání vln. Divné, ne? Mně to prostě nesedí. Teprve dnes jsem se dozvěděl, že ty divné drátěné koule, které se objevily v přístavu mají symbolizovat sněhové vločky. Bohužel, jejich autor měl pouze hrubou představu o tom, jak taková vločka vypadá a tomu nasvědčuje i výsledek, připomínající spíše protitankové zátarasy. Kromě standardních provencálských polštářků s levandulí a pestrobarevných mýdel je však nabídka místních trhů zcela zaměnitelná s tou českou. Včetně ruských "bábušek". Všeobecně by mi přišlo nejlepší, kdyby se tady nesnažili napodobovat Německo nebo USA a zůstali na svém. Takový vánoční losos, to by nemuselo být vůbec zlé!

Kolik jazyků znáš

Podělím se s vámi o krátkou příhodu se šťastným koncem. Pro předmět "Programmation linéaire" jsmě měli za domácí úkol provést "l'analyse de sensitivité". Nikdo ale pořádně nevěděl o co jde, dokonce ani studenti, kteří na přednášce byli. Na matfyzu mne tento obor nějak úplně minul, rozhodl jsem se proto hledal odpovědi v knihovně. V anglicky psané knize českého autora jsem našel definici problematiky. Ve francouzské knize pak nějaké příklady, ale pořád se mi to zdálo moc složité. Pustil jsem se tedy do hledání na internetu a nakonec jsem v německy psaném článku našel krásný příklad toho, jak lze takový problém zadat do počítače. Vítězoslavné pocity, že jsem uplatnil tolik jazyků, mi však vydržely jen chvíli - na konci totiž stálo upozornění "ve studentské verzi software toto nefunguje".

Naštěstí se ukázalo, že to chodí a tak jsem se pustil do řešení, načež jsem zjistil, že jsem toho stejně moc nepochopil a začal jsem být nervní. Zhruba v tu samou chvíli jiný student poslal profesorovi e-mail, že by bylo dobré "z organizačních důvodů" posunout termín pro odevzdání na příští týden. Přestože pouze kosmeticky upravil e-mail, kterým jiný student předtím žádal téhož profesora o odložení předcházejícího úkolu, dostalo se nám brzy kladné odpovědi. Inu, co můžeš odložit na zítřek, ...

Nabité víkendy

Během posledních dvou víkendů se toho stalo hodně, jak bylo ostatně avizováno v předchozím příspěvku.

S Káčou a lidmi z HO Matahari jsme si perfektně zalezli a poznali několik místních autoservisů. Jelikož byla má sestra rychlejší, na internetu je už k vidění článek z této akce, společně se sadou bezvadných fotek od nás a od Zikyho. Nemám k tomu co dodat, snad jen, že mi tato návštěva (kromě materiálních přínosů jako reprobedny nebo čínské polívky) udělala skutečnou radost a jen tak na ni nezapomenu.

O necelý týden později přiletěla Kamila. Prošli jsme se po pláži i přes některé parky v Marseille, očumovali auta i brutální architekturu a tak nějak v klidu si tu užívali. Vše šlo hladce až do Kamilina odletu, který kdyby byl vysílán v televizi, byl by považován za velmi trapně natahovaný seriál. Kamila měla od Lufthansy letenku z Marseille do Mnichova, tam 45 minut na přestup a dalším letadlem do Prahy. Jenže už při příchodu na letiště nás zarazilo upozornění na hodinové zpoždění onoho letu do Mnichova. Z toho se nakonec vyklubaly více než dvě hodiny a tak ve chvíli, kdy Kamila opouštěla Marseille, bylo už druhé letadlo ve vzduchu a na cestě do Prahy. V Mnichově ponořeném do mlhy (90% letů zpožděných) měli být cestující s obdobným osudem přeloženi na náhradní let. Ten se ovšem ukázal jako plný a tak byl zvolen náhradní plán - odletět do Vídně s Austrian Airlines a odtamtud letadlem ČSA do Prahy. Kvůli jakési čínské delegaci, která dorazila pozdě na beztak zpožděný let, přistála Kamila ve Vídni opět se zpožděním. Zatímco letadlo do Pekingu na své cestující ochotně počkalo, kapitán letu ČSA se zřejmě rozhodl jít ostatním příkladem a tak odletěl pro jistotu dříve než měl, čímž zhatil poslední naděje na návrat domů. Nešťastná Kamila byla převezena na pochybný hotel, tam se krátce vyspala a brzy ráno opět procházela odbavením. Ranní let již proběhl bez problému (sice opět zpožděn, ale to už bylo každému jedno) a tak, světe div se, Kamila skutečně dorazila do Prahy. S celkovým zpožděním zhruba 16 hodin.

Velké věci

V následujícíh dnech mne čekají velké věci. V sobotu dorazí sestra Kača s tříčlenou výpravou z HO Matahari, za účelem dopravy materiálu (snowboard, reprobedny, ponožky) a především lezení na útesech i v okolních kopcích. O tom, jak to vše dopadne dám určitě vědět. O pár dní později přiletí na čtyři dni Kamila, ale o tom psát nebudu, neboť do toho nikomu nic není :)

Je tedy možné, že se zase nějakou dobu neozvu. Aby to nebyla úplná nuda, rozhodl jsem se uvést (po vzoru Martina Brauna, spolu-Erasmáka ze školy), několik odkazů na satelitní snímky okolí, neboť vše je třeba brát s nadhledem.

• Koleje. Bydlím v pravé dolní "nožičce" onoho "H" komplexu budov. O něco tmavší čtverec nahoře je menza. Na proti přes ulici je velké parkoviště a za ním "Université Paul Cézanne", kde sice nestuduji, ale v jejíž knihovně právě sedím.
• Škola. Celý komplex budov s modrými střechami uprostřed snímku. Když se to celé zmenší, jsou vidět koleje i škola současně. Tuto trasu jezdím skoro každé ráno na kole a musím říct, že mně to neobyčejně baví a přemýšlím, že budu tento způsob dopravy provozovat i nadále. Nejenže je to levnější, ale dokonce i rychlější neboť obzvláště v ranních dopravních zácpách má cyklista jasn výhody.
• Vieux-Port. Starý přístav a historické centrum Marseille. Dějiště jednoho z prvních zápisů.
• Calanques. Netřeba komentovat.
  
• Basilique Notre Dame de la Garde. Hlavní turistická atrakce Marseille, bazilika s obrovskou zlatou sochou Panny Marie. Bohužel na snímku vypadá docela mizerně, ale je to ta samá budova, jako na této fotce.
• Camarque. Seshora vypadá opravdu podivně. Ostatně ani ze země to není úplně obyčejná krajina.

Pár slov o počasí

Nebojte se, ještě mi zcela nedošla inspirace. O počasí psát nechci - a právě proto jsem na konec pravého sloupce této stránky umístil okénko s aktuálními informacemi i předpovědí. Víceméně je tu stále hezky, takže pokud mi nevěříte, zde je důkaz!

Mezera v časoprostoru

Dříve nebo později se to stane každému, kdo se nějakým způsobem snaží psát si deník - přestane to stíhat. Jelikož jsem na tuto možnost upozornil již ve svém zahajovacím příspěvku, necítím se nijak vinen. Přesto, anebo možná právě proto se budu dnes věnovat krátkému shrnutí toho, co se stalo a nestalo během posledních týdnů.

Začneme-li osobními údaji, zestárl jsem o rok. Své narozeniny jsem docela příjemně oslavil na koleji a dostal několik bezvadných dárků od lidí z Prahy i odsud. V rámci propagace české kultury jsem uvařil buřtguláš, který zaznamenal solidní úspěch.

Česko jsem zastupoval i o pár dní později. Zrovna jsem přešlapoval před zamčenou učebnou, čekajíce na cvičení z předmětu, který je mimochodem velice trapný, nudný a z odborného pohledu skoro směšný. Ale o tom někdy jindy. Francouzi chodí všude pozdě, na to jsem si už zvykl, ale tentokrát to přeci jen bylo podezřelé. Nakonec dorazil alespoň profesor, chvíli na prázdno koukal a pak se rozhodl dojít pro klíče. Řekl jsem mu, že to nemá cenu, a že když jsem sám, půjdu radši domů. Ochotně souhlasil a vypařil se. Cestou z učebny jsem ještě zahlédl spolužáka, který se na hodinu chystal přijít, ale po rychlé výměně informací zvolil stejnou strategii a zmizel. No jo, jenže bylo asi půl třetí a v šest večer se od školy odjíždělo na lezení. Jezdit na kolej a pak zpátky se mi nechtělo, sedět celé odpoledne v počítačové učebně a čumět na internet taky ne. A v tom se to stalo. Zavolala mi jakási Johanne z Norska, s tím, že do zítřka nutně potřebuje nějaké české písničky. Brzy se vysvětlilo, že jde o sestru jedné místní studentky, že pracuje v rádiu (v Oslu) a že má zítra v nějakém pořadu představit českou hudební kulturu. Vyrazil jsem tedy přecijen na kolej a už cestou přemýšlel, co vybrat, aby Norové koukali. Sáhl jsem po své zásobě CDček a projížděl jedno po druhém. Co čert nechtěl, jako první se mi v ruce ocitl Záviš. Chvíli po něm znělo ze sluchátek "řekněte prdel, prdel, prdel.." od Jiřího Schmitzera. Bez dodatečného komentáře by ale nikdo tyto perly neocenil, a tak jsem nakone vybral umírněnou ale přesto pestrou směsici - Nohavicu, Čechomor, Dana Bártu apod. Dostalo se i na Tři sestry. Písničky jsem odeslal a mazal zpět do školy, stihl jsem to akorát. Bohužel nevím, jak to dopadlo, Johanne se pak už neozvala. Doufám, že ji z rádia nevyhodili :)

Následovaly pětidenní prázdniny okolo Dušiček, kdy jsem víceméně lenošil, předstíral nějaké studium a pracoval na projektech do školy. Myslím, že jsem to sem ještě nepsal, ale vstoupil jsem do školního robotického klubu, který letos vznikl a klade si zúčastnit se letošního ročníku prestižní soutěže Eurobot. Zadání je vtipné - robot sbírá plechovky, baterky a PET-lahve a má je třídit do odpovídajících košů. Jestli se to povede sestrojit, a bude to alespoň trochu fungovat, budu přemýšlet o výrobě ve velkém, neboť vím moc dobře, jak ohavná je to práce a kolik lidí by určitě bylo rádo, kdyby za ně vynášel smetí robot.

V sobotu 4.11. jsem pak vyrazil na celodenní lezecký výpad do místních se SIUAPS, což je jakýsi meziuniverzitní sportovní svaz. Bylo to velice dobré a navíc to byl jen začátek - podle rozvrhu se teď bude lézt skoro každý víkend až do konce ledna. A ani pak se nepřestane, jenom bude vyvěšen nový rozvrh.

O týden později mne čekalo jiné dobrodružství, tentokrát opět v Calanques. Tentokrát bez lezení - vydal jsem se totiž se školním turistickým kroužkem na celodení okruh podél pobřeží. Ten den byl však výjimečný. Foukal velmi silný vítr, který na mořské hladině vytvářel neskutečně divoké obrazce a na našich hlavách poměrně směšné účesy. K odpoledni ještě zesílil a při poryvech byl jednoznačně silnější než člověk, takže jsem byl nejednou nedobrovolně zahnán i poměrně daleko po větru. Jedině štěstí, že tam zrovna nebyla jáma na mamuty, nebo o něco pravděpodobněji, útes. O tom, jednalo-li se o zlopovětstný mistral, jsme se mohli jen dohadovat.

Aix en Provence

Minulá sobota se opravdu povedla. Budík se sice musel hodně snažit, aby mne ráno vykopal z pelechu, ale jakmile jsem rozlepil oči a spatřil jasně modrou oblohu, celkem ochotně jsem vstal. Byl jsem domluven s Tomem, že vyrazíme na kole do Aix en Provence, města opěvovaného jako jedno z nejkrásnějších v regionu.

Tom je typický anglický pořízek a jeho výhodou je, že jeho matka je Francouzka a proto nemá s jazykem problémy. Zato se mu nějak rozbilo sedlo na kole, takže než jsme skutečně vyrazili, ručičky hodinek se protočily až k desáté hodině. Přestože bydlíme v podstatě na kraji Marseille, trvalo nám bezmála hodinu, než jsme město opustili. Projeli jsme bez úhony i zlopověstnou "severní čtvrtí", kam se i policie odvažuje vkročit jen za jasného denního světla. Vydali jsme se po frekventované státní silnici N8 směrem na Aix, kudy cesta ubíhala rychle, ale poměrně hustý provoz kazil dojem z jízdy. Chvíli před polednem nás vítá cedule "Aix en Provence", načež chvíli bloudíme městem ve snaze oběvit supermarket. Dle rad domorodců brzy stavíme u Super U a kupujeme si bagety, sýr, croissanty a podezřele levný pudink. Po příjemném obědě na hlavní pěší třídě pak procházíme město a navštěvujeme památky, včetně poměrně zajímavého muzea Paula Cézanna, kam nás nalákala cedule Entrée gratuite. Během očumování pohlednic si všimneme malebné nádrže Lac de Bimont, která leží nedaleko od Aix a kam se záhy rozhodneme vyrazit.

Přehrada je opravdu pěkná, okolní přírodní park je přímo kouzelný. Skutečnost kazí jen fakt, že silnice přechází v cestu a cesta ve volný terén, kde se to sice jen hemží horskými koly, ale pro naše tenoučké silniční pneumatiky to není nic lákavého. Zprvu tedy kola opatrně tlačíme a vychutnáváme scenérii. Ani jednomu z nás však nebylo naděleno mnoho trpělivosti a tak brzy zase usedáme do sedel s tím, že se to nějak zvládne. Netrvalo ani deset vteřin a za posměšného sykotu se Tomovi postupně vypouští přední kolo. Připraveni na vše si s touto situací poradíme a vyrážíme dál. Nyní už ale opravdu pěšky až na konec parku, kde nás čeká opět milovaný asfalt. Tam po chvíli focení vyrážíme po malých silničkách směrem k domovu. Narozdíl od svých předchozích cest po francii již nyní vcelku dobře chápu princip kruhových objezdů i význam cedulí Toutes directions a tak bez výraznějšího bloudění postupujeme od jedné vesnice k druhé. Chvíli do kopce, chvíli s kopce, poslední hodinu ale v podstatě jen do kopce, což nám dává pěkně zabrat. Před vesnicí Saint-Savournin stavíme a zcela vyčerpáni dojídáme poslední zbytky zásob. Před sebou máme ještě dobrých 15km, ale čas nás tlačí a tak volky nevolky šlapeme dál. Naštěstí se ukázalo, že z oněch patnácti je bezmála 10km naprosto perfektní sjezd po velké silnici, takže do Marseille dorážíme včas a s velmi bizarními účesy. Dojet na kolej už nebyl problém. Následná sprcha nám vlila do žil novou energii a tak se rozhodujeme přidat k ostatním, kteří ten večer míří do centra na nějaký neplacený rockový koncert.

Z toho se nakonec vyklubal placený popový koncert, na který se nikomu nechtělo. V zápětí někdo objevil neplacený trashmetalový večírek, který ale také nevzbudil příliš nadšení. Nakonec s trochou štěstí narážíme na "Music Bar", kde má ten večer hrát (zadarmo) jakási skupina Shaggy Dog Story, označující svůj styl za fusion, tedy směsici. Nakonec z toho bylo velmi milé překvapení, kapela kombinující elektrické kytary, dechové nástroje, rock, ska a metal působila velmi originálně a příjemně. Pivo bylo sice drahé, jako obvykle, ale po náročném dni chutnalo lépe než kdykoliv předtím. Cestou nočním busem domů jsem uplynulý den hodnotil jako jeden z dosud nejlepších. Chvíli poté se sice kousek ode mne na podlahu pozvracela jedna cestující, ale to se stává a navíc už byla neděle, takže sobotní skóre zůstává hodně vysoko.

Club Gastronomie

Francie je známa svou vytříbenou a zdravou kuchyní. Já, přestože holduji bůčku, párkum a čínským polévkám jsem se ze studijních důvodů rozhodl vstoupit do školního kroužku "Club Gastronomie". Jeho činnost spočívá v tom, že se čas od času jeho členové sejdou u někoho doma a společnými silami připraví nějaký kulinářský skvost.

Toto úterý se slavnostní tabule skládala z "Lososových závitků s brokolicí", "Kuřete na medu a zázvoru" a "Mandlového koláče s hruškami". Všechno se povedlo - dokonce i koláč, což byla ta část večeře, na které jsem se podílel já. Kdy se sejdeme příště není zatím dáno, nicméně jednou možná přijde řada i na to, že bych měl nějaká jídla vybrat já. Rád bych tak prezentoval naši českou kuchyni. Něco nepříliš obtížného, přitom chutného a originálního. A neobsahujícího knedlíky, neboť ty tu vážně neseženu a pochybuji, že bych je byl schopen vytvořit. Nějaké návrhy?

Les Calanques poprvé

Konečně! V sobotu jsem se dostal se školním horolezeckým klubem na místní útesy Les Calanques. Původně jsem chtěl dlouze a lyricky popisovat výjimečnost této oblasti, ale po chvíli snažení jsem si to rozmyslel. Leccos napoví fotky (ještě jich mnoho přibude), ale je asi každému jasné, že když se dají dohromady fajn lidi, slunce, pláže, bílé útesy a zajímavé horolezecké cesty, musí to být zkrátka paráda. A to taky byla.

Koho zajímají mé "výkony", nechť zví, že za svůj nějvětší úspěch považuji vyvedení několika 5c+ en tête, z nichž ta nejdelší měřila 35 metrů. Válčil jsem i s jednou cestou obtížnosti 6b, ale ani za pomoci nadávek v několika jazycích jsem se nedostal přes téměř hladký úsek uprostřed. Rozhodně mám tedy co zlepšovat, ale to by v tom byl čert, abych se na útesy co nevidět nevrátil.

Vtip o Italech

V mezinárodním prostředí kolejního života je nejsnadnějším tématem konverzace srovnávání národních zvyků. Člověk se dozví, jak se žije za polárním kruhem i jak chutná psí maso ve Vietnamu. Často pak dojde na vyprávění vtipů "sejde se Němec, Angličan a Francouz", z nichž zpravidla vychází nejlépe národnost mluvčího a výsměchu jsou vystaveni zástupci některé ze sousedních zemí. Podobných vtipů znáte každý určitě dost, ale přijde mi, že si u nás děláme spíše srandu sami ze sebe. Většinou to končí tím, že Čech sice na všechny vyzraje, ale to nepříliš čistým způsobem, případně přímo krádeží či podvodem. V pátek mne ale pobavil následující vtip:

Za války zajmou spojenci německého a italského agenta. Mučením z nich hodlají získat umístění tajné nacistické základny. První jde na řadu Němec. Vydrží celý den a noc, ale když dojde na vytrhávání nehtů, konečně vypoví. Zná však jen polovinu mapy, druhou je nutné dostat z Itala. Ten však prokáže ještě větší oddolnost a během nesmírně krutého mučení neřekne ani slovo celý týden. Zklamaní spojenci jej nakonec propustí.
Když se jako válečný hrdina vrací do Itálie, ptají se jej: "Jak jsi to dokázal vydržet? Proč jsi nic neřekl?". Ital pokrčí rameny a odpoví: "Já jsem chtěl, ale nemohl jsem mluvit - svázali mi ruce za zády!"

Pokud jste se nezasmáli, tak jste buďto suchoprdi, anebo jste nikdy neviděli vyprávět Itala!

Dojmy po prvním měsíci

Přes počáteční lenost se nakonec čas rozběhl slušným tempem a první měsíc mého pobytu utekl rychleji, než bych čekal. Je proto čas na menší bilanci. V malých kapitolkách shrnu, jak se tady vlastně mám.

Škola

Zdroj mých největších obav se zatím jeví jako zcela pohodová záležitost. Většině přednášek rozumím, neboť probíranou látku již znám, jednou jsem se dokonce i nudil. Výjimkou je "Právo a internet", pojednávající o ochraně autorských práv a duševního vlastnictví v prostředí Sítě. Tam jsem nepochopil skoro nic, ale uklidňuji se nadějí, že seženu-li knihu, budu schopen se to naučit. Celkový obraz školy nyní vylepšuje i téměř prázdný rozvrh. Tento týden jsem za lavicí zasedl ku příkladu jen jednou. Po neděli mne čeká aktivita celkově dvojnásobná, ale to se dá stále vydržet :). Abych cestu do školy nezapomněl, chodím na kurzy francouzštiny, které vede pohledná a velmi energická lektorka s oblibou ve velkých špercích. Při některých rozmáchlejších gestech to ve třídě zvoní jak o Vánocích. Takovýto klídek to zřejmě nebude na dlouho, brzy mi začnou další a další přednášky, které už nebudou zdaleka tak jednoduché, ale v tuto chvíli si nemám na co stěžovat.

Kolej

Bydlení na koleji je unikátní především ve složení osazenstva, které dohromady pokrývá všechny kontinenty kromě Antarktidy. Člověk se tak mimoděk dozví leccos o jiných kulturách i zvycích, zbaví se některých předsudků a vytvoří si nové. Pokoje jsou malé, ale dobré. Kuchyňka a koupelna stojí za starou bačkoru, ale kvůli tomu si nové bydlení hledat nebudu.

Jídlo

Školní menza vaří opravdu dobře a pestře, navíc ke každému jídlu je k dispozici nějaký dezert a salát v množství "vše co se podaří navršit na mističku". Po večerech a o víkendech se stravuji svépomocí, což překvapivě není tak hrozné, jak by se dalo čekat. Vytvořil jsem poměrně slušnou zásobu surovin a nyní postupně zkouším jednotlivé kombinace.

Tím jsem vyčerpal základní lidské potřeby i trpělivost čtenáře a věřím, že to pro tentokrát stačí. Bude-li mi přát štěstí, dostanu se tento víkend poprvé k lezení na místních útesech Les Calaques, o čemž případně podám zprávu hned z kraje příštího týdne. Do té doby au revoir!

Výlet do Camarque

Nejobvyklejším jménem na koleji je "K". Jmenuje se tak většina Číňanů a Vietnamců. Každý sice píše a vyslovuje své jméno trochu jinak, ale mně to zní všechno stejně. Hned potom ale následuje Martin. Aby toho nebylo málo, přijeli jednomu Martinovi na návštěvu z Německa dva kamarádi. Jeden se samozřejmě musel jmenovat Martin, jinak by to bylo moc přehledné. Každopádně Martinové měli chuť jed do Camarque, auto i volné místo. V Camarque jsem už sice dříve byl, ale když nepočítám uvíznutí v bažině, tak jsem neměl důvod se tam nevracet. A tak jsem se k nim s chutí přidal.

Ted den jsme vstali brzo a sešli se na chodbě. Měl s námi jet ještě "K", ale ten evidentně spal, tak jsme ho nechali snít a vyrazili. Úředním jazykem se stala němčina a docela s chutí jsem na den vybočil z obvyklých francouzsko-anglických kolejí. Během dopoledne mi to ještě moc nešlo, všechno mi v hlavě "naskakovalo" francouzsky, ale v průběhu dne už jsem se vcelku rozmluvil a zjistil, že mí spolucestující nejsou žádná másla a mají za sebou poměrně náročné cesty po východní Asii nebo Indii. Zhruba po dvou hodinách jízdy jsme zastavili v přímořském městečku Ste Maries de la Mer, na stejném místě, kde jsme před rokem parkovali s Kamilou. Vyrazili jsme rovnoběžně s pobřežím unikátní krajinou plnou lagun, bažin, kanálů, rákosových polí a plameňáků. Když už jsme toho měli plné uši (abych dodržel germanistický tón), zamířili jsme na pláž a příjemnou procházkou po písku se vrátili zpět. V tu dobu již slunce peklo na plno a jelikož jsme šli v podstatě přímo na západ, každého nás zleva pěkně přismahlo. Po návratu k autu jsme se ještě rozhodli chvíli obdivovat místní proslulé bílé koně a černé býky, načež jsme tento v Evropě unikátní kraj opustili a vrátili se po stejné cestě do Marseille.

Večer se konala jakási oslava v bytě jednoho postgraduálního studenta, kde se potvrdilo, že svět je mnohem menší, než se učí ve škole. Pan domácí totiž před dvěma lety, když dokončoval školu, studoval spolu s jedním matfyzákem z Prahy, který zde byl tehdy na Erasmu. Ten matfyzák se jmenoval Jirka a byl to v podstatě on, kdo mne poté v Praze svým vyprávěním přesvědčil jet právě do Marseille a ne do Německa, což jsem měl původně v plánu. No a ten samý Jirka měl zrovna volno a tak se rozhodl své bývalé spolužáky ve Francii navštívit. Kruh se uzavřel právě na té party, kde jsme si stylově přiťukli sklenkou pastis. S radostí jsem Jirkovi poděkoval za tehdejší doporučení a dozvěděl se několik zajímavých tipů, například nechodit do školy a až do ledna nosit sandály. Zatím se jeho rad držím, ale to proto, že jsme tento týden měli jen jednu přednášku a na svoje boty jsem napatlal jakousi bílou pastu, kterou jsem koupil v domění, že jde o krém a o které jsem si myslel, že až zaschne, tak zprůhlední. Nestalo se.

Tak jde čas

Už jsem tu tři týdny. Je to docela dlouho a zároveň i velmi krátce, jak se to vezme. Třeba francouzsky jsem se stále ještě nenaučil, ale zato spodky už mi všechny došly a musel jsem je vyprat. Škola se už rozběhla, ale zatím se vyučuje jen část předmětů. Ten pravý "zápřah" mne teprve čeká. Začal jsem chodit i na kurs francouzštiny pro cizince, což se zatím jeví jako dobrá volba. Nepřestal jsem chodit na "bouldrovku", čehož vždycky lituju jen následující ráno, kdy pro unavené ruce nedokážu v koupelně otočit kohoutkem. Přestalo mne bavit vařit si každý večer těstoviny s kečupem a tak jsem se rozhodl začít experimentovat. Včera jsem ku příkladu vytvořil omáčku z kozího sýra, kterou jsem k vlastnímu překvapení i snědl. S těstovinami, samozřejmě, bydlím na koleji a ne v hotelu.

Celkově vzato, už jsem se zabydlel. Společnost blízkých mi sice chybí (nejvíce těch nejbližších), ale takový je osud studenta-erasmáka. Abych zahnal chmury a poznal nové lidi, rozhodl jsem se vyrazit na Weekend d'integration, což byla dvoudenní akce pořádaná školou. Poplatek sice nebyl nejnižší, ale odměnou byla "all-inclusive" náplň, kdy byl všechen sport a především všechno jídlo (i pití) zdarma v libovolném množství. A to se mi líbí. Bydleli jsme v poměrně komfortních chatičkách kdesi blízko Toulonu (nevím přesně, přijeli jsme autobusem za tmy a odjížděli nevyspalí). Na programu byly rozličné sporty, plavání, petanque. Večer hromady jídla, koncert školních kapel, diskotéka. O tom že alkohol v neomezeném množství a ve velkých dávkách opravdu škodí se přesvědčilo nemálo francouzských studentů, kteří podlehli kouzlu pití zadarmo. Já i ostatní zahraniční studenti jsme si alespoň v rámci možností zachovali důstojnou tvář. Francouzi si s tím ale hlavu nelámou. Jako ukázku přikládám krátké video, které jsem natočil během společné večeře. U nás jsem se s ničím podobným nesetkal (ani v nejdivočejších dobách Sovího Oddílu), ale tady je za ohromnou zábavu považováno, když jedna polovina jídelny řve na tu druhou a ta odpovídá ještě větším křikem a přitom tluče do stolu. Skandováním rytmických, ale ne příliš inteligentních popěvků se studenti dokázali bavit během čekání na jídlo, běhěm něj i ještě dlouho po něm. Oblíbené je rovněž stoupnout si na lavici a za bouřlivého povzbuzování vypít celý džbánek vína. Následky jsou zřejmé. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Krteček a Marseille

Víte, jak poznáte v zahraničí Čecha? Snadno! Stačí jediné slovo. Které? Hádejte.

To takhle ráno čekám na autobus. Na zastávce potkávám Tanju, studentku z Německa. Rozpráví o "dívčích záležitostech" s mně neznámou japonkou, když se náhle zeptá, jak se česky jmenuje "der kleine Maulwurf". Překvapeně zdvihnu obočí a odpovím: "Krteček". Přestože to bylo jediné české slovo, které jsem zde za celou dobu veřejně pronesl, stačilo to, abych byl o chvíli později osloven, již česky, jinou studentkou čekající opodál. Prohodili jsme pár slov - já se tu teprve rozkoukával, ona právě končila, takže jsem dostal několik cenných rad. Víckrát jsme se již nepotkali a asi už nikdy nepotkáme, ale nebýt Krtečka, nebylo by ani tohoto setkání.

Když se nad tím zamýšlím, docházím k závěru, že právě Večerníček je jednou z mála věcí společnou pro celý národ. Když lidé vyrostou, začnou se zajímat každý o něco jiného - o sport, počítače, o holky, o vdolky. Ne každý Čech umí hrát na kytaru a ne každý pije pivo. Ale ukažte mi někoho, kdo nezná Křemílka s Vochomůrkou.

Novy mobil

Okolnosti mne dotlacily k velkym nakupum. Poridil jsem si francouzskou SIM kartu, protoze ma levnejsi SMSky do Cech a protoze tady se lide nejsou schopni domluvit jinak, nez pomoci mobilu. Taky jsem si koupil kolo, ale o tom az priste. Ted davam verejne na vedomi sve nove telefonni cislo:

+33 673 049 583

Aktualizovano 3.10.: Díky Sokolově bleskurychlé pomoci jsem poštou obdržel druhý telefon, díky čemuž nyní používám jak nové francouzské, tak i staré české číslo. Kdyby mi náhodou chtěl někdo poslat SMSku, nejsnáze to půjde přes Vodafone SMS bránu.

La Traversée du Vieux-Port

V ramci stmeleni studentsva a vlastni prezentace poradaji marseilleske skoly kazdorocne zavody ve starem pristavu. Ucasni se ho studentske posadky s plavidly, ktere si samy sestroji. Jedinym povolenym motorem je lidska sila. To jsem nemohl vynechat.

Letos zrovna dvakrat nevyslo pocasi, ale prekvapive bylo docela teplo, takze odradit se nidko nenechal. Nas tym sice postradal zkusenosti z minulych let i dostatek vhodneho materialu (sudy, matrace apod.), nicmene jsme se vse rozhodli dohnat rychlou improvizaci. Jelikoz je cast nasich koleji stale v rekonstrukci, na dvore se nachazi nepreberne mnozstvi rozlicneho haraburdi. Sebrali jsme ctyri drevene palety a nekolik prken, nacez nas zaujal o podal stojici kontejner na plasty, doslova pretekajici spoustou plovouciho materialu. Lide se sice trochu divili, kdyz jsme s hlavou zastrcenou v popelnici vyndavali pouzitelne lahve, ale co naplat, ucel sveti prostredky. Behem lovu na dalsi kontejnery jsme jeste zakoupili sadu nafukovacich balonku a sehnali nejake provazy. Podarilo se rovnez shromazdit nemale mnozstvi lahvi od piva (z vlastnich zasob), ktere jsme hodlali pouzit jako stylovou dekoraci.

V nedeli rano jsme se sesli primo v pristavu. S trochou obav jsme sledovali vytvory ostatnich tymu, ktere byly v pravde monstrozni. Mnozstvi velkych barelu, barevnych vlajek, polystyrenovych desek, nafukovacich matraci i slapacich koles jeste zvyraznovalo fakt, ze nase plavidlo je (az na balonky) slozeno ciste z odpadku. S pramalou jistotou jsme vyvraceli pochybovacne dotazy kolemjdoucich, jestli to bude vubec plavat. Zavod se rozbehl a jednotlive tymy, vzdy po trech, vyrazeli od brehu k velke bojce a zpet. Na nas prisla rada az nakonec, ale s o to vecim jasotem jsme oslavili fakt, ze se nase lod na startovnim poli nepotopila, ba dokonce unesla dva veslare. Tri dalsi, vcetne mne, se pripravili za vorem jakozto lodni srouby. Za hvizdu startovni pistalky jsme vsi silou zabrali a vyrazili. Zprvu nejasna situace se vyvinula v nas prospech a ujali jsme se vedeni. Dosahnout bojky vsak nebyla zadna hracka a zacaly nam dochazet sily. Pronasledujici sestiveslice se z hromovym revem priblizovala, ale vidina zadostiucineni pro nas podcenovany tym nam dodala dost sil a predehnat jsme se nenechali. Kdyz jsme, zcela vycerpani, na brehu popadali dech, oznamil moderator, ze tri nejrychlejsi lode se utkaji v zaverecnem zavode. Byli jsme prave treti, takze netrvalo dlouho a uz jsme opet klepali (spise zimou nez nervozitou) na brehu. Hned na uvod jsme se stretli s posadkou sousedni lodi, kterou jsme se pokusili vytlacit na molo. Jejich protiutok vajicky a moukou nas vsak natolik vyvedl z miry, ze jsme rychle otocili a mazali si za svym. U bojky jsme byli druzi, ale sikovnym manevrem jsme se velmi rychle otocili a na ceste zpatky uz nedali nikomu sanci. Ani osamelemu namornikovi z nepratelske lode, ktery v uvodni sarvatce spadl do more a ted plaval uprostred pristavu a snazil se nas zastavit. Dorazili jsme zcela vycerpani, ale prvni. Kdyz jsme se vzpamatovali a v ramci moznosti ususili, dostali jsme nejake drobne darky (nejlepsi z toho je tricko, popruh na klice a listek do kina) a vyslechli si i zbytek vyhlasovani, kdy byly postupne hodnoceny i lode nejhezci, nejoriginalnejsi apod. V techto kategoriich jsme vsak jiz nebodovali. Beztak jsme odchazeli s pocitem vitezu. A pouceni? Nesudte podle vzhledu!

Skola vola

A je to tady. Skola zacala. Kdo vsak cekal prudky nastup ve stylu Igora Hnizda, ten se zmylil. K me velke uleve je zatim vsechno v naproste pohode a ani moc nevadi, ze mam problemy s francouzstinou, nebot se zatim probira latka, kterou jiz dobre znam z Cech.

Pri slavnostnim zahajeni akademickeho roku se slova ujal nejprve pan directeur, ktery povysil z reditele jedne skoly na reditele ctyr skol soucasne a byl na to patricne hrdy. Pred rokem totiz doslo, jak nam neopomenul zduraznit, ke spojeni nekolika mistnich skol v jednu velikou, slavnou a uzasnou. A na te ted jsme. Zbytek jeho proslovu zabralo predstaveni noveho loga a durazne prosby, abychom za zadnych okolnosti nikde nevyslovovali stare nazvy, ale pouzivali pouze ten jediny spravny, novy, vseobjimajici titul - école Centrale de Marseille.

Ve zbytku dne jsem pobihal od jednech dveri k druhym a snazil se provest svuj zapis ke studiu a vybrat si sport. Zacal jsem s prazdnyma rukama a dobrou naladou, skoncil jsem s hukotem v hlave, se sadou formularu, a smisenymi pocity. Bude to jeste boj, ale ja se nedam. Za vsechno se ale nejak plati - a tak mne cely tenhle kolotoc zacatku roku bude stat jeste nejmene 200 EUR, ne-li vic. Tuhle se plati pojisteni pokoje, tady pojisteni na skolni akce, tady na sport, jinde poplatky za skripta, zalohu do knihovny, lekarskou prohlidku atd. Budu si muset zajit do banky pro seky a naucit se je pouzivat, nebot placeni bankovkami je tu OUT, zatimco internetove bankovnictvi jeste zrejme neni dostatecne IN. Nejhorsi je, ze dotycne urednice casto vubec nevedi, co vlastne po mne chteji. Je mi jich casto az lito, protoze kdyz k nim prichazim, tvari se ochotne a klidne, zatimco po mem odchodu maji casto na stole rozlozenu spoustu papiru, v ocich zmateny vyraz a za sebou nekolik zbrklych debat s kolegynemi. Ale mohou si za to sami, maji zvlastni talent vsechno komplikovat zbytecnym skatulkovanim. A mne je zrejme souzeno nepasovat do zadne skatulky. Tak take doslo treba k tomu, ze abych mohl chodit se skolnim lezeckym krouzkem na stenu, musel jsem si zapsat jeste badminton.

Dnesni den pak probihal mnohem klidneji. Cele dopoledne jsme stravili v pocitacove ucebne uvodnim kurzem jazyka C++, ktery, jak jsem naznacil v uvodu, dobre znam a nemel jsem proto zadne problemy sledovat o co jde. Odpoledne vyuku nemam a tak jsem si zasel do banky pro seky a pak sem, na internet, podelit se o sve zazitky s vami. Tim se pro dnesek loucim a tesim se zase brzy na shledanou.

Jak mi napsat

Jelikoz to muze nekoho zajimat, napisu, jak mi muzete neco napsat nebo poslat. Nebude-li to zrovna sacek s antraxem, budu nesmirne vdecny za kazdy pohled, e-mail nebo vzkaz. Moznosti je nekolik:

• e-mail. Tady se nic nemeni, muzete pouzivat kteroukoliv z adres, kterou ode mne mate. Treba petr.wolf@gmail.com.
• SMS. Mozna si poridim francouzskou SIMku, ale zatim normalne pouzivam svuj telefon, takze na nej lze psat SMSky, treba i z netu, chodi spolehlive.
• ICQ. Obcas byvam na ICQ. Tam je moje cislo 48241841.
• komentare. Pod kazdym clankem na tomto blogu je odkaz "comments", ktery otevira dosavadni vzkazy a formular pro vkladani novych. Uvidi to ale i ostatni navstevnici blogu, takze zadne prasarnicky!
• posta. Mozna si na to jeste nekdo z vas pamatuje, ale pred vznikem e-mailu existovala i normalni posta. Kdo jeste umite posilat dopisy, muze se vam hodit moje adresa
  
  Mr Petr Wolf
  Bâtiment 1, Chambre A1140, Résidence Alice CHATENOUD
  10, rue Henri Poincaré
  13388 MARSEILLE CEDEX 13

Kourove signaly a potrubni postu necham na priste. Mejte se!

Pohled na more

Pohled na more
Originally uploaded by petr.wolf.

Pridal jsem prvni varku fotek. Muzete se podivat, kde bydlim a jak vypada stary pristav v Marseille, kde jsem byl vcera na prochazce.

Budto kliknete na fotku tady v pravo, nabo na tento odkaz, kde by mely byt rovnou videt vsechny fotky.
Dnes v deset hodin dopoledne mi zacina skola. Zatim vubec netusim, jak to bude vypadat. Predevsim doufam, ze po mne zezacatku nebude nikdo nic moc chtit, abych se mohl v pohode ucit francouzsky. Vlastne by bylo uplne nejlepsi, kdyby po mne celou dobu vubec nikdo nic nechtel a mohl jsem si delat co se mi libi. Treba se valet na plazi anebo lezt po utesech. Uz jsem kontaktoval skolni horolezecky krouzek a vypada to, ze bych s nimi mel chodit kazdou stredu na umelou stenu a brzy i ven.

Taky je tu moznost naucit se windsurfing, coz mi nejdriv pripadalo jako pakarna, ale kdyz jsem vcera za silneho vetru pozoroval, jak to ti surfari masti po vlnach jako kdyby letali, zacal jsem svuj nazor prehodnocovat. No uvidime.

Jde to ale dre to

Jemny uvod uz mame za sebou, stejne tak ja mam za sebou prvni krucky za poznanim zdejsiho prostredi. V celku uspesne jsem se zacal stravovat v menze, kde za mene nez 3€ clovek dostane velice solidni obed. Zorientoval jsem se i v systemu MHD, ktery se ale diky velkemu mnozstvi kruhovych objezdu vymyka obvyklemu chapani prostoru, a tak jsou zastavky casto na druhe strane nez by clovek cekal a autobus zprvu vyrazi zcela opacnym smerem, a teprve po chvili se nekde otoci a pokracuje k dalsimu objezdu.

Vybavil jsem se rovnez hrncem a uvaril si prvni caj, na slavnostniho prvniho "cinana" vsak stale cekam, nebot jsem jeste neobjevil obchod, kde by tuto pokleslou stravu prodavali. Poznal jsem i nekolik studentu, prevazne zahranicnich, z Evropy, Afriky i Asie. Take je tu pry velka skupina Brazilcu, ale nikdo nevi, kde vlastne jsou. Ceka mne jeste mnoho administrativniho zarizovani, ale to musi pockat az na pristi tyden, kdy oficialne zacne skola a ja dostanu studentskou karticku, bez ktere je snaha o postup v byrokraticke dzungli marna.

Venku je hezky, v nejblizsi dobe mam v planu vykoupat se v mori a obhlednout mistni slavnou lezeckou oblast Les Calanques. Francouzi jsou az na vyjimky velmi prijemni a ochotne cloveku pomohou, kdyz neco potrebuje. Casto je ale nutno vyplnit nejaky formular, pridat dva, tri podpisy a fotku.

S francouzstinu zatim docela bojuji, nekdy lepe, jindy hure, ale to je asi normalni a casem se to zlepsi. Teda doufam.

Pro tentokrat se loucim. Priste se teste na vesele povidani o mistnich sprchach a mozna i nejake fotky. Prozatim tedy, au revoir!

Prvni dojmy

Zatim tu nejsem prilis dlouho, ale mnozstvi novych objevu a zazitku by vydalo na dlouhy seznam. Pokusim se proto nyni strucne shrnout svou cestu a prvni dojmy z pobytu.

Z Prahy jsem po lehkych potizich s prilis tezkym kufrem odletel v pondeli 11.9. vecer a do Marseille dorazil neco po devate hodine. Letel jsem s CSA na lince Praha - Marseille - Barcelona a z mnozstvi Spanelu v letadle jsem mel docela psinu, nabot jejich chovani rozhodne nevypovidalo o strachu z moznych teroristickych utoku k petiletemu vyroci napadeni WTO. Vesele se bavili, ba i hulakali tak, ze oznameni kapitana letu vubec nebyla z palubniho rozhlasu slyset. Kdo se nevesel do ulicky, klecel na sedacce otocen do protismeru a snazil se prekricet sve sousedy. Vozik s pitim take nemel chvili klidu a pri ceste ze zachoda mne dokonce uveznil v ulicce, nebot se nedal obejit. Trpelive jsem cekal, dokud si robustni Spanelka neposlouzi, jenze v kabine uz tou dobou svitilo "pripoutejte se" a letadlo zacinalo klesat na pristani. Madam se rozhodla platit kartou, coz trva dlouho i na zemi, natoz v letadle. Chvili jsem si pripadal, jak pred vyskokem z AN-2 a byl jsem docela rad, ze jsem to nakonec stihl, nebot letadlo se pak jeste nekolikrat pekne "zhouplo".

Po priletu jsem se autobusem vydal do centra mesta, kde jsem hodlal prestoupit na metro. To vsak jiz bylo zavrene a tak jsem nakonec ke svemu hostelu dorazil taxikem. Recepcni ale nejak divne mluvil, nastesti brzy dosel pro jakousi mladou slecnu, ktera mi dala povleceni a ukazala pokoj. Cestou se mi pan recepcni pokusil pomoci s kufrem, diky cemuz jsem odhalil pricinu naseho prvotniho nedorozumeni - byl uplne namol. Nastesti to byl jen kousek a tak to bez ujmy prezil kufr, recepcni i obrazky na zdi. Spal jsem ve velke spolecne loznici vybavene kuchynkou; koupelnou i pripojenim na internet a nemel jsem si na co stezovat. Potkal jsem se jeste s jednim venezuelanem, ktery se take chystal na skolu a jednim anglicanem, ktery v ramci sve diplomove prace o historii hudby objizdi celou Francii, bali holky po barech a nesmirne si to uziva. No a ja delam nejake roboty...

Rano jsem se sbalil, zaplatil a vyrazil smerem ke skole zjistit, co a jak, predevsim jestli jsem dostal kolej nebo ne. Cesta trvala skoro hodinu, ale podarilo se mi nikde nezabloudit a dorazit na smluvene misto ve spravny cas. Pani Sibylle Grégori, ktera ma zahranicni studenty na starosti, umi dobre anglicky, coz mi dost pomohlo. Kolej jsem ke sve nesmirne uleve skutecne dostal a mela mne k ni zavest jina studenka v ramci vzajemne studentske druzby (student buddy). Ta vsak byla az do odpoledne na nejakem zahajovacim ceremonialu , ktery dle meho zjisteni sestaval predevsim z toho, ze si studenti sestavili rugby tymy, ktere pak skakaly pred skolou a strasne na sebe kricely. Rekl jsem, ze se radeji vratim do hostelu pro kufr a zajdu si na obed, coz jsem take ucinil. Nasledne se mne ujala slecna Blandine, a vybavena Peugeotem 206 mne odvezla az ke koleji. Ta neni od skoly daleko, ale autobusem se musi jednou prestupovat, protoze prima linka neexistuje. Vyrizeni formalit nebylo snadne a bez pomoci Blandine bych to nezvladl, protoze pani ucetni byla zrejme skutecne placena za to, aby co nejvice studentu od pobytu na koleji odradila. Protoze vetsina studentu uz byla na miste nebo mela pokoje rezervovane z minuleho roku, dostal jsem na vyber uz jen ze tri pokoju - vedle zachoda, naproti zachodu a vedle schodiste. Z praktickych i estetickych duvodu (jako jediny mel okna do zahrady a ne na ulici) jsem zvolil pokoj 140, naproti zachodum. Pozdeji jsem zjistil, ze volba schodiste by byvala byla vyhodnejsi, nebot tam lze za prihodnych povetrnostnich podminek zachytit wi-fi signal z protejsi univerzitni budovy a pripojit se tak na internet, ale co naplat. Pokoj je maly, ale utulny. Obsahuje postel, skrin, stul, dve zidle, umyvadlo, velke okno a celkove je docela povedeny. Brzy pridam nejakou fotku.

Ve zbytku prvniho dne jsem jeste jednou vyrazil na pruzkum skoly, objevil jsem studentsky klub s fotbalkem a zachody. Ze jsem svou potrebu vykonal na "damach" jsem se s ulekem dozvedel az kdyz jsem pri odchodu mijel dvere. Priste budu davat vetsi pozor. Cestou domu jsem v supermarketu Casino koupil nejake jidlo a vybaveni pro pohodlnejsi zivot na koleji, jako raminka, prosteradlo, hrnicek, sklenicky a podobne. S hlavou plnou ocekavani, co prinese nasledujici den, jsem se chvili valel po posteli, nacez mne premohl spanek a az do rana jsem neotevrel oci.

Ve svem dalsim vypraveni budu pokracovat priste.

Vitejte!

Ahoj! Nejprve mi dovolte kratky uvod, aby bylo jasne o co tu jde.

Jmenuji se Petr, je mi 23 let a podarilo se mi ziskat pres Erasmus stipendium na pulrocni studijni pobyt ve franckouzskem Marseille. Na techto strankach o sobe budu ve zcela nepredvidatelnych intervalech davat vedet, aby mi vsichni, ktere to zajima, mohli zavidet anebo mne mohli litovat. To podle situace. Nepujde tedy o "klasicky blog", jelikoz nebudu nijak komentovat aktualni deni na internetu ani ve svete, nepujde ani o klasicky denik, protoze jen stezi by se mi podarilo dodrzet nejakou pravidelnost v zapisech. Bude to muj zapisnik, kteremu se budu sverovat, kdyz se neco zajimaveho stane, a kteremu si budu stezovat, kdyz se dlouho nic zajimaveho nestane.

Je zde prostor i pro vase komentare, takze kdyz budete chtit neco vedet nebo mne verejne z neceho obvinit, muzete to udelat prave tady.

A bientôt!