Ty vole!

V každém jazyce existují výrazy, které nejdou přeložit. Titulní výkřik tohoto článku je jedním z nich. V závislosti na kontextu a tónu se jedná o vyjádření údivu, překvapení, výkřik radosti i zklamání, varování nebo i strachu. Někdy také neznamená vůbec nic, jen vyplňuje mezery v hovoru po dobu, kdy mluvčí hledá další slova.

Pro takto univerzální nástroj neexistuje jinde ekvivalent. O pravdivosti tohoto tvrzení mně přesvědčila kratičká příhoda. Aby ale dávala smysl, musím nejprve popsat jeden z nejpodivnějších zvyků, který zde v jižní Francii vládne - zdravící rituál. Pokud umíte anglicky, přečtěte si, co o tomto tématu nedávno psal můj spolužák Martin. Pokusím se to shrnout krátce, nicméně na bizarnosti tomuto zvyku neuberu.

Tak tedy, setkají-li se dva lidé, je to vcelku jednoduché. Jsou-li to muži, podají si ruku, nehledě na to kde jsou, jak dlouho a jak dobře se znají a jaké mají společenské postavení. Pokud se neznají, pronesou přitom i svá jména. Je-li alespoň jedním z účastníku setkání žena, je podání ruky nahrazeno místní specialitou, polibkem "bisou". Nejedná se o skutečný polibek - žena k muži (případně druhé ženě) přistoupí a nastaví lehce jednu tvář. Zdravený muž (resp. žena) v tu chvíli k ženě přistoupí, přiloží svou tvář lehce na její a ve vzduchu naznačí polibek. To se opakuje zrcadlově i pro druhou tvář. Skuteční přátelé se přitom mohou ještě jemně přidržovat za ramena, zřejmě proto, aby se lépe trefili a nezpůsobili pohoršení skutečným polibkem. Zvyk je to pro mnohé cizince překvapivý, ale v podstatě příjemný a přátelský.

Horší to je ve chvíli, kdy se setká lidí více. Místní zvyklost totiž ukládá nově příchozímu pozdravit všechny, kteří se již na místě nacházejí. Nehledě na to, jestli sedí za stolem, stojí v hloučku na chodbě, nebo třeba zrovna vytírají podlahu. Scházíte-li se tedy rádi s ostatními v hospodě (nebo rádi vytíráte podlahu), připravte se na to, že v Provence budete každou chvíli vstávat, abyste se pozdravili s ostatními. Zvyk je nutno dodržet za každou cenu, jinak budete za nezdvořáky. Je-li například na večírku 20 lidí (pro jednoduchost předpokládejme, že už se vzájemně pozdravili) a přijde najednou dalších 5, musí v zápětí proběhnout 100 pozdravů, přesně podle pravidel uvedených výše. Přestože mi to někdy celé připadá trochu praštěné, musím říci, že jsem si zvykl. Nakonec mi přijde velmi lidské, že když se s někým setkáte, tak si s ním pěkně potřesete rukou, pohlédnete si do očí a usmějete se. Nečekají-li za vámi zástupy dalších zdravících, můžete prohodit typické "ça va?" (jak to jde?). Vlastně se zdravím docela rád, většinou mi to zlepší náladu.

Nejhorší ale je, a to se pomalu vracíme na začátek, že ono "bisou" někdy praktikují i muži. To znamená, že se lehce obejmou a naznačí polibek na tvář. Nedělají to všichni, nevysledoval jsem ani tendence, že by se jednalo o oblibu mladších či starších, Francouzů či přistěhovalců. Přesto se tak zdraví poměrně dost lidí, určitě víc než 4% mužské populace, u kterých by se dala náklonnost k tomuto zvyku vysvětlit.

A přesně to se stalo minulý týden, kdy jsem byl v jednom Marseillském klubu se Zdeňkem, Michalem a Katkou, třemi Čechy, kteří sem nedávno dorazili na studia a práci v laboratoři. Mezi skupinu místních usedlíků se mrakem cigaretového kouře probil jejich známý - od pohledu zřejmě vysloužilý námořník. Nečesané řídké vlasy, nažloutlý plnovous, paže, kterými ohýbá lodní stěžně, pěsti, kterými zabíjí velryby a především ohromný pupek, kterým v zimě rozráží kry (teď jsem si trochu přisadil - každý ví, že v Marseille žádné kry nejsou). No a představte si, jak se kousek od vás takový chlápek "líbá" se svými kamarády, zřejmě bývalou pirátskou posádkou. Na to se prostě nedá říct nic jiného, než "ty vole...". A přesně to tehdy zaznělo.

WED Rome - díl druhý

Druhý den kopíroval program toho prvního pouze s drobnými rozdíly - snídali jsme v hotelu a ne na parkovišti a Martinovi nikdo peněženku neukradl, protože už žádnou něměl. Památková porce sestávala především z římských staveb, Kolosea, Palatinum, Forum Romanum, Pantheon apod. Všechno pěkné a zajímavé, ale spirituální zážitky ze včerejška se již neopakovaly.

Večer hrála v baru u Druida italská kapela se zpěvačkou překypující energií, srovnatelnou snad jen s Markou Rybin z Gaia Mesiah. Na "playlist" se dostaly především písně od Alanis Morrisete, zahrány však byly v kytarami nadupané a zrychlené formě. Po každé pecce se zpěvačka s nadšením obracela na publikum, ale jelikož nikdo nerozuměl italsky, odpovědí jí byl vždy jen nadšený řev. Evidentně z toho ale měla radost.

Třetí den se všichni rozhodli jít do Vatikánských muzeí, neboť v neděli dopoledne tam je vstup zdarma. Tomu odpovídaly i rozměry fronty, která se vinula od vstupu do muzea až na svatopeterské náměstí, kde se mísila se zástupem lidí čekajících na vstup do chrámu. S Martinem jsme se na čas odporoučeli jinam a do fronty se vrátili až hodinu před zavíračkou, kdy již byla o poznání menší. Poměrně rychle jsme se dostali dovnitř. Na muzea nebyl čas, vyrazili jsme podél ukazatele na sixtýnskou kapli a Rafaelovy komnaty. Problém byl v tom, že stejný směr zvolila většina těch, co od rána čekali pod vatykánskými zdmi. A stále byli uvnitř. Takže brzy byl člověk v situaci, že před ním se do úzkých dveří tlačil dav, zatímco ze zadu jej masírovaly zástupy dalších návštěvníků. V takových chvílích jsem většinou velmi agresivní a snad byla příčinou opravdová skvělost a úchvatnost sixtínské kaple a chodby k ní vedoucí, že jsem byl celkem v klidu. Přesto příště radši zaplatím vstupné a budu doufat, že lidí bude méně. Obávám se ale, že tam bude narváno pořád. Jestlipak Michelangelo něco takového tušil, nebo dokonce chtěl? Možná ano.

K večeru jsme se opět naskládali do pojízdné mučírny maskované za autobus a vyrazili do Francie. Na programu byl jakýsi film s Benem Affleckem, který hrál neodolatelného svůdce a Jennifer Lopez, která hrála lesbickou nájemnou vražedkyni, nebo něco takového. Strašlivá ptákovina, ale z podobných důvodů jako minule jsem se celkem bavil. Především ve chvílích, kde dávala herečka na odiv své vnady a v autobuse to hučelo jako v úle. A jak to dopadlo? No hádejte...

WED Rome - díl prvý

WED znamená "Weekend de désintégration". Jedná se o protějšek WEI, který probíhá na začátku školy a kde se především nezodpovědně pije a dělá se všemožný bordel. Na WED jedou jen studenti posledního ročníku školy a smyslem celé akce je podtrhnout fakt, že z nich studium vytvořilo samostatné, vzdělané a důstojné gentlemany a přitom jim dát poslední možnost si společně povyrazit, neboť po návratu je již čekají jen zkoušky, projekty a půlroční stáž. Stáž, kde budou prd dělat, protože prd umí, a nad platem 1000€ měsíčně ohrnovat nos jako nad almužnou. Ale to odbíhám. Zajímavost této akce znásobil fakt, že se jelo do Říma. Takže jsem byl při tom.

Francouzi ale byli jak vyměnění, chovali se opravdu slušně a překvapivě pokojně, možná proto, že se ocitli v zahraničí. Vyráželi jsme ve čtvrtek večer autobusem, kterému sice nechyběl DVD přehrávač a GPS navigace, ale kde všichni nad 160cm tělesné výšky museli cpát nohy do uličky, neboť rozestupy sedaček jednoduše popíraly základní anatomické proporce většiny lidstva. Nevyspal jsem se tedy skoro vůbec, zato jsem shlédl film Fantastic Four, který bych se za normálních okolností nenamáhal ani stáhnout z internetu. Za dané situace to ale bylo docela přijemné rozptýlení. Také jsem viděl několik pobřežních měst a musím říct, že jsem byl docela unesen, jak hezky to vše v noci vypadá.

Ráno jsme již byli v Itálii a po pár hodinách cesty po dálnici jsme dorazili do Říma, Věčného města. Ubytovali jsme se v příjemném hotýlku nedaleko centra, v pokojích po šesti a vyrazili do ulic. Následovala památková smršť, jejíž popis by však nebyl zrovna dvakrát zábavný. Prohlédněte si radši fotky, pokud vás to zajímá. Za sebe mohu říct, že se mi všechno ohromně líbilo a že se do Říma určitě ještě nejednou vrátím, i přesto, že jsem do fontány Di Trevi nehodil ani cent, jak tamní pověra ukládá.

Z událostí prvního dne ční tři silné momenty, ten poslední dost nešťastný. Prvním je, trochu překvapivě, zaprášená socha anděla stojící opuštěně na dvorku jednoho z desítek bezejmených římských kostelů. Nejsem žádný odborník na sochařství, v muzeu mne většinou zaujme jen několik soch nejblíže vchodu a pak toho mám dost. Tento anděl se ale v něčem lišil. Nebyl ani moc velký, ani moc malý, prostě přesný. Neměl typické neživé oči ani strnulý výraz, měl totiž sklopenou tvář a přivřená víčka. Jako by právě stydlivě odvracel zrak, nebo se s váháním chystal něco říci. Bílá barva k němu také seděla, neboť andělé, jak víme, jsou býli i normálně. Navíc to byla žena. Krásná a starostlivá současně. Když jsem se ji podíval do tváře, stál jsem před skutečným andělem. Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlal k odchodu a ještě jsem se ve dveřich otočil na pozdrav. Anděl se však díval opět do země. Znalci umění ať mají své Davidy a Discoboly, já jsem svou Sochu již našel. Jen doufám, že ji někam nepřestěhují.

Druhým bodem byl Vatikán. Přestože jsem v bazilice San Pietro již jednou byl, její obrovitost a výzdoba mne ohromily znovu. Především mohutný (30m vysoký) bronzový baldachýn uprostřed na mně působil jako cosi mimozemského, jako nějaký strašný přístroj dosazený do centra křesťanské víry jinou civilizací na dálkové ovládání papeže, nebo co já vím. Prostě je to něco tak jiného, velkého a divného, že jsem se nemohl zbavit podobných představ. Z transu mne vytrhla až procházka kryptou, kde jsou pohřbeni všichni papeži, včetně nedávno zesnulého Jana Pavla II., u jehož hrobky se hromadilo tolik lidí, že je museli zřízenci Vatikánu neustále popohánět k odchodu. Klid tam rozhodně nebyl. O to kontrastněji pak zapůsobil výstup na kupoli chrámu. Nejprve se člověk dostane pod střechu, na malý ochoz, ze kterého pozoruje čilý ruch turistů hluboko pod sebou v kostele. Pak vystoupá uzoučkým schodištěm až na samotnou střechu, odkud má na dlani celý Řím a možná i celý svět. Nám navíc přálo počasí - zrovna totiž přestalo pršet. Na střeše tedy skoro nikdo nebyl (dokážu si představit, že normálně je tam narváno, div lidi nepadají dolů), odcházející mraky vytvářely na pozdrav démonické scenérie a město se krásně lesklo ve slunci.

A konečně, třetí příhoda se odehrála při návratu do hotelu. Při výstupu z metra někdo vytáhl Martinovi z kapsy peněženku a ztratil se v davu. Zmizela bankovní karta, občanka, zhruba 100 € a nějaké další doklady. Normálně by to byla solidní lapálie, ale Martin to vzal docela v pohodě, obvolal co bylo potřeba a ani moc nenadával.

Večerní program tvořila společná večeře v italské restauraci a následná party v baru Druid's Rock, kde točili pouze irská piva. Jednalo se zřejmě o vyhlášenou turistickou osvěžovnu, neboť o Itala tam člověk nezavadil. Zato Angličanů a Američanů tam bylo nepočítaně. Přitočil se k nám i jeden Kanaďan z Quebecu, který se hned pustil do sporu s Francouzi o tom, který národ používá barvitější nadávky. Pro mně jsou vítězi Quebečané, neboť ze záplavy necitovatelných výrazů, kterými se chlubil jsem neznal ani jeden, zatímco francouzské "putain" a "merde" mi již velmi zevšednělo. Za použití slovní zásoby z první části debaty přešla řeč na srovnání a kritiku zpěváků. Zde, a asi se mnou budete souhlasit, mají zase navrch Francouzi. Když Kanaďan zjistil, že jsem Čech, ihned se pustil do hokejistů a popřál nám hodně štěstí do letošního mistrovství. Češi do toho!