Aix en Provence

Minulá sobota se opravdu povedla. Budík se sice musel hodně snažit, aby mne ráno vykopal z pelechu, ale jakmile jsem rozlepil oči a spatřil jasně modrou oblohu, celkem ochotně jsem vstal. Byl jsem domluven s Tomem, že vyrazíme na kole do Aix en Provence, města opěvovaného jako jedno z nejkrásnějších v regionu.

Tom je typický anglický pořízek a jeho výhodou je, že jeho matka je Francouzka a proto nemá s jazykem problémy. Zato se mu nějak rozbilo sedlo na kole, takže než jsme skutečně vyrazili, ručičky hodinek se protočily až k desáté hodině. Přestože bydlíme v podstatě na kraji Marseille, trvalo nám bezmála hodinu, než jsme město opustili. Projeli jsme bez úhony i zlopověstnou "severní čtvrtí", kam se i policie odvažuje vkročit jen za jasného denního světla. Vydali jsme se po frekventované státní silnici N8 směrem na Aix, kudy cesta ubíhala rychle, ale poměrně hustý provoz kazil dojem z jízdy. Chvíli před polednem nás vítá cedule "Aix en Provence", načež chvíli bloudíme městem ve snaze oběvit supermarket. Dle rad domorodců brzy stavíme u Super U a kupujeme si bagety, sýr, croissanty a podezřele levný pudink. Po příjemném obědě na hlavní pěší třídě pak procházíme město a navštěvujeme památky, včetně poměrně zajímavého muzea Paula Cézanna, kam nás nalákala cedule Entrée gratuite. Během očumování pohlednic si všimneme malebné nádrže Lac de Bimont, která leží nedaleko od Aix a kam se záhy rozhodneme vyrazit.

Přehrada je opravdu pěkná, okolní přírodní park je přímo kouzelný. Skutečnost kazí jen fakt, že silnice přechází v cestu a cesta ve volný terén, kde se to sice jen hemží horskými koly, ale pro naše tenoučké silniční pneumatiky to není nic lákavého. Zprvu tedy kola opatrně tlačíme a vychutnáváme scenérii. Ani jednomu z nás však nebylo naděleno mnoho trpělivosti a tak brzy zase usedáme do sedel s tím, že se to nějak zvládne. Netrvalo ani deset vteřin a za posměšného sykotu se Tomovi postupně vypouští přední kolo. Připraveni na vše si s touto situací poradíme a vyrážíme dál. Nyní už ale opravdu pěšky až na konec parku, kde nás čeká opět milovaný asfalt. Tam po chvíli focení vyrážíme po malých silničkách směrem k domovu. Narozdíl od svých předchozích cest po francii již nyní vcelku dobře chápu princip kruhových objezdů i význam cedulí Toutes directions a tak bez výraznějšího bloudění postupujeme od jedné vesnice k druhé. Chvíli do kopce, chvíli s kopce, poslední hodinu ale v podstatě jen do kopce, což nám dává pěkně zabrat. Před vesnicí Saint-Savournin stavíme a zcela vyčerpáni dojídáme poslední zbytky zásob. Před sebou máme ještě dobrých 15km, ale čas nás tlačí a tak volky nevolky šlapeme dál. Naštěstí se ukázalo, že z oněch patnácti je bezmála 10km naprosto perfektní sjezd po velké silnici, takže do Marseille dorážíme včas a s velmi bizarními účesy. Dojet na kolej už nebyl problém. Následná sprcha nám vlila do žil novou energii a tak se rozhodujeme přidat k ostatním, kteří ten večer míří do centra na nějaký neplacený rockový koncert.

Z toho se nakonec vyklubal placený popový koncert, na který se nikomu nechtělo. V zápětí někdo objevil neplacený trashmetalový večírek, který ale také nevzbudil příliš nadšení. Nakonec s trochou štěstí narážíme na "Music Bar", kde má ten večer hrát (zadarmo) jakási skupina Shaggy Dog Story, označující svůj styl za fusion, tedy směsici. Nakonec z toho bylo velmi milé překvapení, kapela kombinující elektrické kytary, dechové nástroje, rock, ska a metal působila velmi originálně a příjemně. Pivo bylo sice drahé, jako obvykle, ale po náročném dni chutnalo lépe než kdykoliv předtím. Cestou nočním busem domů jsem uplynulý den hodnotil jako jeden z dosud nejlepších. Chvíli poté se sice kousek ode mne na podlahu pozvracela jedna cestující, ale to se stává a navíc už byla neděle, takže sobotní skóre zůstává hodně vysoko.

Club Gastronomie

Francie je známa svou vytříbenou a zdravou kuchyní. Já, přestože holduji bůčku, párkum a čínským polévkám jsem se ze studijních důvodů rozhodl vstoupit do školního kroužku "Club Gastronomie". Jeho činnost spočívá v tom, že se čas od času jeho členové sejdou u někoho doma a společnými silami připraví nějaký kulinářský skvost.

Toto úterý se slavnostní tabule skládala z "Lososových závitků s brokolicí", "Kuřete na medu a zázvoru" a "Mandlového koláče s hruškami". Všechno se povedlo - dokonce i koláč, což byla ta část večeře, na které jsem se podílel já. Kdy se sejdeme příště není zatím dáno, nicméně jednou možná přijde řada i na to, že bych měl nějaká jídla vybrat já. Rád bych tak prezentoval naši českou kuchyni. Něco nepříliš obtížného, přitom chutného a originálního. A neobsahujícího knedlíky, neboť ty tu vážně neseženu a pochybuji, že bych je byl schopen vytvořit. Nějaké návrhy?

Les Calanques poprvé

Konečně! V sobotu jsem se dostal se školním horolezeckým klubem na místní útesy Les Calanques. Původně jsem chtěl dlouze a lyricky popisovat výjimečnost této oblasti, ale po chvíli snažení jsem si to rozmyslel. Leccos napoví fotky (ještě jich mnoho přibude), ale je asi každému jasné, že když se dají dohromady fajn lidi, slunce, pláže, bílé útesy a zajímavé horolezecké cesty, musí to být zkrátka paráda. A to taky byla.

Koho zajímají mé "výkony", nechť zví, že za svůj nějvětší úspěch považuji vyvedení několika 5c+ en tête, z nichž ta nejdelší měřila 35 metrů. Válčil jsem i s jednou cestou obtížnosti 6b, ale ani za pomoci nadávek v několika jazycích jsem se nedostal přes téměř hladký úsek uprostřed. Rozhodně mám tedy co zlepšovat, ale to by v tom byl čert, abych se na útesy co nevidět nevrátil.

Vtip o Italech

V mezinárodním prostředí kolejního života je nejsnadnějším tématem konverzace srovnávání národních zvyků. Člověk se dozví, jak se žije za polárním kruhem i jak chutná psí maso ve Vietnamu. Často pak dojde na vyprávění vtipů "sejde se Němec, Angličan a Francouz", z nichž zpravidla vychází nejlépe národnost mluvčího a výsměchu jsou vystaveni zástupci některé ze sousedních zemí. Podobných vtipů znáte každý určitě dost, ale přijde mi, že si u nás děláme spíše srandu sami ze sebe. Většinou to končí tím, že Čech sice na všechny vyzraje, ale to nepříliš čistým způsobem, případně přímo krádeží či podvodem. V pátek mne ale pobavil následující vtip:

Za války zajmou spojenci německého a italského agenta. Mučením z nich hodlají získat umístění tajné nacistické základny. První jde na řadu Němec. Vydrží celý den a noc, ale když dojde na vytrhávání nehtů, konečně vypoví. Zná však jen polovinu mapy, druhou je nutné dostat z Itala. Ten však prokáže ještě větší oddolnost a během nesmírně krutého mučení neřekne ani slovo celý týden. Zklamaní spojenci jej nakonec propustí.
Když se jako válečný hrdina vrací do Itálie, ptají se jej: "Jak jsi to dokázal vydržet? Proč jsi nic neřekl?". Ital pokrčí rameny a odpoví: "Já jsem chtěl, ale nemohl jsem mluvit - svázali mi ruce za zády!"

Pokud jste se nezasmáli, tak jste buďto suchoprdi, anebo jste nikdy neviděli vyprávět Itala!

Dojmy po prvním měsíci

Přes počáteční lenost se nakonec čas rozběhl slušným tempem a první měsíc mého pobytu utekl rychleji, než bych čekal. Je proto čas na menší bilanci. V malých kapitolkách shrnu, jak se tady vlastně mám.

Škola

Zdroj mých největších obav se zatím jeví jako zcela pohodová záležitost. Většině přednášek rozumím, neboť probíranou látku již znám, jednou jsem se dokonce i nudil. Výjimkou je "Právo a internet", pojednávající o ochraně autorských práv a duševního vlastnictví v prostředí Sítě. Tam jsem nepochopil skoro nic, ale uklidňuji se nadějí, že seženu-li knihu, budu schopen se to naučit. Celkový obraz školy nyní vylepšuje i téměř prázdný rozvrh. Tento týden jsem za lavicí zasedl ku příkladu jen jednou. Po neděli mne čeká aktivita celkově dvojnásobná, ale to se dá stále vydržet :). Abych cestu do školy nezapomněl, chodím na kurzy francouzštiny, které vede pohledná a velmi energická lektorka s oblibou ve velkých špercích. Při některých rozmáchlejších gestech to ve třídě zvoní jak o Vánocích. Takovýto klídek to zřejmě nebude na dlouho, brzy mi začnou další a další přednášky, které už nebudou zdaleka tak jednoduché, ale v tuto chvíli si nemám na co stěžovat.

Kolej

Bydlení na koleji je unikátní především ve složení osazenstva, které dohromady pokrývá všechny kontinenty kromě Antarktidy. Člověk se tak mimoděk dozví leccos o jiných kulturách i zvycích, zbaví se některých předsudků a vytvoří si nové. Pokoje jsou malé, ale dobré. Kuchyňka a koupelna stojí za starou bačkoru, ale kvůli tomu si nové bydlení hledat nebudu.

Jídlo

Školní menza vaří opravdu dobře a pestře, navíc ke každému jídlu je k dispozici nějaký dezert a salát v množství "vše co se podaří navršit na mističku". Po večerech a o víkendech se stravuji svépomocí, což překvapivě není tak hrozné, jak by se dalo čekat. Vytvořil jsem poměrně slušnou zásobu surovin a nyní postupně zkouším jednotlivé kombinace.

Tím jsem vyčerpal základní lidské potřeby i trpělivost čtenáře a věřím, že to pro tentokrát stačí. Bude-li mi přát štěstí, dostanu se tento víkend poprvé k lezení na místních útesech Les Calaques, o čemž případně podám zprávu hned z kraje příštího týdne. Do té doby au revoir!

Výlet do Camarque

Nejobvyklejším jménem na koleji je "K". Jmenuje se tak většina Číňanů a Vietnamců. Každý sice píše a vyslovuje své jméno trochu jinak, ale mně to zní všechno stejně. Hned potom ale následuje Martin. Aby toho nebylo málo, přijeli jednomu Martinovi na návštěvu z Německa dva kamarádi. Jeden se samozřejmě musel jmenovat Martin, jinak by to bylo moc přehledné. Každopádně Martinové měli chuť jed do Camarque, auto i volné místo. V Camarque jsem už sice dříve byl, ale když nepočítám uvíznutí v bažině, tak jsem neměl důvod se tam nevracet. A tak jsem se k nim s chutí přidal.

Ted den jsme vstali brzo a sešli se na chodbě. Měl s námi jet ještě "K", ale ten evidentně spal, tak jsme ho nechali snít a vyrazili. Úředním jazykem se stala němčina a docela s chutí jsem na den vybočil z obvyklých francouzsko-anglických kolejí. Během dopoledne mi to ještě moc nešlo, všechno mi v hlavě "naskakovalo" francouzsky, ale v průběhu dne už jsem se vcelku rozmluvil a zjistil, že mí spolucestující nejsou žádná másla a mají za sebou poměrně náročné cesty po východní Asii nebo Indii. Zhruba po dvou hodinách jízdy jsme zastavili v přímořském městečku Ste Maries de la Mer, na stejném místě, kde jsme před rokem parkovali s Kamilou. Vyrazili jsme rovnoběžně s pobřežím unikátní krajinou plnou lagun, bažin, kanálů, rákosových polí a plameňáků. Když už jsme toho měli plné uši (abych dodržel germanistický tón), zamířili jsme na pláž a příjemnou procházkou po písku se vrátili zpět. V tu dobu již slunce peklo na plno a jelikož jsme šli v podstatě přímo na západ, každého nás zleva pěkně přismahlo. Po návratu k autu jsme se ještě rozhodli chvíli obdivovat místní proslulé bílé koně a černé býky, načež jsme tento v Evropě unikátní kraj opustili a vrátili se po stejné cestě do Marseille.

Večer se konala jakási oslava v bytě jednoho postgraduálního studenta, kde se potvrdilo, že svět je mnohem menší, než se učí ve škole. Pan domácí totiž před dvěma lety, když dokončoval školu, studoval spolu s jedním matfyzákem z Prahy, který zde byl tehdy na Erasmu. Ten matfyzák se jmenoval Jirka a byl to v podstatě on, kdo mne poté v Praze svým vyprávěním přesvědčil jet právě do Marseille a ne do Německa, což jsem měl původně v plánu. No a ten samý Jirka měl zrovna volno a tak se rozhodl své bývalé spolužáky ve Francii navštívit. Kruh se uzavřel právě na té party, kde jsme si stylově přiťukli sklenkou pastis. S radostí jsem Jirkovi poděkoval za tehdejší doporučení a dozvěděl se několik zajímavých tipů, například nechodit do školy a až do ledna nosit sandály. Zatím se jeho rad držím, ale to proto, že jsme tento týden měli jen jednu přednášku a na svoje boty jsem napatlal jakousi bílou pastu, kterou jsem koupil v domění, že jde o krém a o které jsem si myslel, že až zaschne, tak zprůhlední. Nestalo se.

Tak jde čas

Už jsem tu tři týdny. Je to docela dlouho a zároveň i velmi krátce, jak se to vezme. Třeba francouzsky jsem se stále ještě nenaučil, ale zato spodky už mi všechny došly a musel jsem je vyprat. Škola se už rozběhla, ale zatím se vyučuje jen část předmětů. Ten pravý "zápřah" mne teprve čeká. Začal jsem chodit i na kurs francouzštiny pro cizince, což se zatím jeví jako dobrá volba. Nepřestal jsem chodit na "bouldrovku", čehož vždycky lituju jen následující ráno, kdy pro unavené ruce nedokážu v koupelně otočit kohoutkem. Přestalo mne bavit vařit si každý večer těstoviny s kečupem a tak jsem se rozhodl začít experimentovat. Včera jsem ku příkladu vytvořil omáčku z kozího sýra, kterou jsem k vlastnímu překvapení i snědl. S těstovinami, samozřejmě, bydlím na koleji a ne v hotelu.

Celkově vzato, už jsem se zabydlel. Společnost blízkých mi sice chybí (nejvíce těch nejbližších), ale takový je osud studenta-erasmáka. Abych zahnal chmury a poznal nové lidi, rozhodl jsem se vyrazit na Weekend d'integration, což byla dvoudenní akce pořádaná školou. Poplatek sice nebyl nejnižší, ale odměnou byla "all-inclusive" náplň, kdy byl všechen sport a především všechno jídlo (i pití) zdarma v libovolném množství. A to se mi líbí. Bydleli jsme v poměrně komfortních chatičkách kdesi blízko Toulonu (nevím přesně, přijeli jsme autobusem za tmy a odjížděli nevyspalí). Na programu byly rozličné sporty, plavání, petanque. Večer hromady jídla, koncert školních kapel, diskotéka. O tom že alkohol v neomezeném množství a ve velkých dávkách opravdu škodí se přesvědčilo nemálo francouzských studentů, kteří podlehli kouzlu pití zadarmo. Já i ostatní zahraniční studenti jsme si alespoň v rámci možností zachovali důstojnou tvář. Francouzi si s tím ale hlavu nelámou. Jako ukázku přikládám krátké video, které jsem natočil během společné večeře. U nás jsem se s ničím podobným nesetkal (ani v nejdivočejších dobách Sovího Oddílu), ale tady je za ohromnou zábavu považováno, když jedna polovina jídelny řve na tu druhou a ta odpovídá ještě větším křikem a přitom tluče do stolu. Skandováním rytmických, ale ne příliš inteligentních popěvků se studenti dokázali bavit během čekání na jídlo, běhěm něj i ještě dlouho po něm. Oblíbené je rovněž stoupnout si na lavici a za bouřlivého povzbuzování vypít celý džbánek vína. Následky jsou zřejmé. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Krteček a Marseille

Víte, jak poznáte v zahraničí Čecha? Snadno! Stačí jediné slovo. Které? Hádejte.

To takhle ráno čekám na autobus. Na zastávce potkávám Tanju, studentku z Německa. Rozpráví o "dívčích záležitostech" s mně neznámou japonkou, když se náhle zeptá, jak se česky jmenuje "der kleine Maulwurf". Překvapeně zdvihnu obočí a odpovím: "Krteček". Přestože to bylo jediné české slovo, které jsem zde za celou dobu veřejně pronesl, stačilo to, abych byl o chvíli později osloven, již česky, jinou studentkou čekající opodál. Prohodili jsme pár slov - já se tu teprve rozkoukával, ona právě končila, takže jsem dostal několik cenných rad. Víckrát jsme se již nepotkali a asi už nikdy nepotkáme, ale nebýt Krtečka, nebylo by ani tohoto setkání.

Když se nad tím zamýšlím, docházím k závěru, že právě Večerníček je jednou z mála věcí společnou pro celý národ. Když lidé vyrostou, začnou se zajímat každý o něco jiného - o sport, počítače, o holky, o vdolky. Ne každý Čech umí hrát na kytaru a ne každý pije pivo. Ale ukažte mi někoho, kdo nezná Křemílka s Vochomůrkou.