Dříve nebo později se to stane každému, kdo se nějakým způsobem snaží psát si deník - přestane to stíhat. Jelikož jsem na tuto možnost upozornil již ve svém zahajovacím příspěvku, necítím se nijak vinen. Přesto, anebo možná právě proto se budu dnes věnovat krátkému shrnutí toho, co se stalo a nestalo během posledních týdnů.Začneme-li osobními údaji, zestárl jsem o rok. Své narozeniny jsem docela příjemně oslavil na koleji a dostal několik bezvadných dárků od lidí z Prahy i odsud. V rámci propagace české kultury jsem uvařil buřtguláš, který zaznamenal solidní úspěch.
Česko jsem zastupoval i o pár dní později. Zrovna jsem přešlapoval před zamčenou učebnou, čekajíce na cvičení z předmětu, který je mimochodem velice trapný, nudný a z odborného pohledu skoro směšný. Ale o tom někdy jindy. Francouzi chodí všude pozdě, na to jsem si už zvykl, ale tentokrát to přeci jen bylo podezřelé. Nakonec dorazil alespoň profesor, chvíli na prázdno koukal a pak se rozhodl dojít pro klíče. Řekl jsem mu, že to nemá cenu, a že když jsem sám, půjdu radši domů. Ochotně souhlasil a vypařil se. Cestou z učebny jsem ještě zahlédl spolužáka, který se na hodinu chystal přijít, ale po rychlé výměně informací zvolil stejnou strategii a zmizel. No jo, jenže bylo asi půl třetí a v šest večer se od školy odjíždělo na lezení. Jezdit na kolej a pak zpátky se mi nechtělo, sedět celé odpoledne v počítačové učebně a čumět na internet taky ne. A v tom se to stalo. Zavolala mi jakási Johanne z Norska, s tím, že do zítřka nutně potřebuje nějaké české písničky. Brzy se vysvětlilo, že jde o sestru jedné místní studentky, že pracuje v rádiu (v Oslu) a že má zítra v nějakém pořadu představit českou hudební kulturu. Vyrazil jsem tedy přecijen na kolej a už cestou přemýšlel, co vybrat, aby Norové koukali. Sáhl jsem po své zásobě CDček a projížděl jedno po druhém. Co čert nechtěl, jako první se mi v ruce ocitl Záviš. Chvíli po něm znělo ze sluchátek "řekněte prdel, prdel, prdel.." od Jiřího Schmitzera. Bez dodatečného komentáře by ale nikdo tyto perly neocenil, a tak jsem nakone vybral umírněnou ale přesto pestrou směsici - Nohavicu, Čechomor, Dana Bártu apod. Dostalo se i na Tři sestry. Písničky jsem odeslal a mazal zpět do školy, stihl jsem to akorát. Bohužel nevím, jak to dopadlo, Johanne se pak už neozvala. Doufám, že ji z rádia nevyhodili :)
Následovaly pětidenní prázdniny okolo Dušiček, kdy jsem víceméně lenošil, předstíral nějaké studium a pracoval na projektech do školy. Myslím, že jsem to sem ještě nepsal, ale vstoupil jsem do školního robotického klubu, který letos vznikl a klade si zúčastnit se letošního ročníku prestižní soutěže Eurobot. Zadání je vtipné - robot sbírá plechovky, baterky a PET-lahve a má je třídit do odpovídajících košů. Jestli se to povede sestrojit, a bude to alespoň trochu fungovat, budu přemýšlet o výrobě ve velkém, neboť vím moc dobře, jak ohavná je to práce a kolik lidí by určitě bylo rádo, kdyby za ně vynášel smetí robot.
V sobotu 4.11. jsem pak vyrazil na celodenní lezecký výpad do místních se SIUAPS, což je jakýsi meziuniverzitní sportovní svaz. Bylo to velice dobré a navíc to byl jen začátek - podle rozvrhu se teď bude lézt skoro každý víkend až do konce ledna. A ani pak se nepřestane, jenom bude vyvěšen nový rozvrh.
O týden později mne čekalo jiné dobrodružství, tentokrát opět v Calanques. Tentokrát bez lezení - vydal jsem se totiž se školním turistickým kroužkem na celodení okruh podél pobřeží. Ten den byl však výjimečný. Foukal velmi silný vítr, který na mořské hladině vytvářel neskutečně divoké obrazce a na našich hlavách poměrně směšné účesy. K odpoledni ještě zesílil a při poryvech byl jednoznačně silnější než člověk, takže jsem byl nejednou nedobrovolně zahnán i poměrně daleko po větru. Jedině štěstí, že tam zrovna nebyla jáma na mamuty, nebo o něco pravděpodobněji, útes. O tom, jednalo-li se o zlopovětstný mistral, jsme se mohli jen dohadovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat