Jak na nový rok ... až se ucho utrhne

Jásejte, tleskejte, jsem zpět. Vánoční svátky jsem strávil víceméně v Praze. Válel jsem se doma nebo u Kamily, chodil do kina a do hospody a jednou dokonce i na stěnu, ale to především proto, abych si vyzkoušel nové lezečky a hned potom se šlo do hospody. Zatímco jsem usilovně tloustnul, abych si vytvořil tukové zásoby na nadcházející zimu (zcela zbytečně), provedl jsem i akci "kulový blesk" s počítači v naší rodině. V důsledku toho mohu nyní všude prohlašovat, že "i moje babička používá Linux" (Xubuntu) a každého odpůrce tohoto systému tím zcela znemožnit.

V neděli 7.1. jsem opět procházel rentgeny na letišti a přemýšlel, jestli se mi v mém pokoji na koleji mezitím nevyvinul nějaký nový druh živočichů - třeba ropáci, nebo tak. Z Prahy jsme odletěli mrňavým vrtulovým letadlem do Mnichova, kde mne čekala čtyřhodinová mezera před letem do Marseille. Na letišti ale měli zadarmo kafe, čaje i noviny, takže jsem si čas trávil čtením, jízdou po pohyblivých chodnících a pozorováním kuřáků, zavřených v malých skleněných budkách jako zviřátka ze ZOO. Odpoledne se daly věci zase do pohybu a brzy už jsem seděl na nejlepším sedadle z celého letadla - u okýnka v řadě, kde jsou bezpečnostní dveře. Tam je totiž, právě kvůli těm dveřím, vynechaná jedna řada sedadel, takže se člověk může pohodlně natáhnout. Kam se hrabe Bussines class, říkal jsem si dokud se neobjevil můj spolucestující, jehož vstup na palubu naklonil celé letadlo dopředu. Uličkou prošel jen proto, že zatáhl své nezměrné břicho a zadržoval dech. Když se rozvalil přes své a část mého sedadla, bylo zřejmé, že se člověk nemá z ničeho radovat předčasně. Nato se tlusťoch vrátil do přirozeného dýchacího rytmu, čímž se ještě střídave nafukoval a tím zvětšoval. Opěrka mého sedadla zmizela kdesi v záhybech jeho košile a tak, když rozdávali svačinu, musel jsem jej požádat, aby se zvednul - jinak jsem si totiž nemohl ani vytáhnout stoleček. Cestoval jsem tedy přitisknutý na stěnu letadla, s hlavou v okénku. I to mělo ale své výhody. Byl totiž zrovna nádherný den - při přeletu Alp se z moře mraků tyčily horské velikány, prosvítaly ledovce a smaragdová jezera. Nejúchvatnější pak byl závěrečný manévr nad Marseille, kdy jsme nízko nad mořem udělali plynulou otočku o 270 stupňů. Z ptačí perspektivy jsem si tak prohlédl celé město, jeho přístavy, ostrovy i útesy na kterých jsme nedávno lezli. Paráda.

Ještě na letišti jsem potkal Toma, náhodou přiletěl jen chvíli po mně a rozčiloval se, že mu urazili kolečko od kufru. Ukázal mi "skvělou hru", kterou dostal k Vánocům - plastovou krabičku se čtyřmi otvory, kam každý hráč strčí jeden prst. Pak se hra zapne, krabička začne vydávat protivný pištivý zvuk a jeden z hráčů dostane elektrický šok. Zdá se to jako hrozná kravina, ale je s tím překvapivě docela legrace. Na koleji pak bylo vše v pořádku, žádní ropáci ani zloději. V pondělí se pomalu rozběhla i škola. Spokojeně jsme si u oběda notovali, jaká je tu pohoda. Na to si Tom převrhl tác s jídlem a nadělal strašlivý čurbes. Navíc to pak vypadalo, že se počůral. Jen co jsme se mu přestali smát, shodila kuchařka kalíšky s kávou a polila Tanju. Mně pak doma praskla konvice s vařící vodou a polil jsem si celý stůl. Díky předchozím událostem jsem to vlastně očekával, takže se nic hrozného nestalo. Na to na dveře zaklepal Martin, že se mu prý rozbil celý počítač a že by potřeboval stáhnout z internetu instalační CDčko, jinak je v háji. Inu, jak poznamenala nešťasntá kuchařka, ça commence bien, le 2007...