Lyon

Jak jsem se zmínil minule, shodou okolností jsem se minulou neděli večer ocitl v Lyonu, a to zhruba hodinu poté, co odjel poslední vlak do Marseille. Využil jsem pohostinnosti tamních studentů a přespal na koleji, která je mimochodem mnohem lepším místem pro život, než naše "rezidence" v Marseille. Ráno jsem se sebral, odporoučel se na nádraží, do úschovny uložil batoh i snowboardem a jal se poznat město.

Jelikož zde mezi první a druhou světovou válkou bydlel můj pradědeček František, vyrazil jsem nejprve hledat dům, který před více než 80-ti lety postavil. Vodítkem mi byla jen zpáteční adresa z dopisů, které tehdy praděda posílal své sestře. Po konzultaci s mapou jsem zúžil okruh na předměstí Vénissieux a tam, s nemalou pomocí domorodců nalezl cestu až do ulice Rue de la Lozère. Dle popisu od své babičky (která však dům znala jen z fotek) se mělo jednat o malou vilku, odkud praděda jezdil na kole do továrny na lůžkové vagóny. Zrovna, když jsem ulicí procházel, projel tiše okolo starý pán na kole, což ve mně vyvolalo překvapivou vlnu nostalgie. Na čísle popisném 6, kam mne moje indicie dovedly, se ve stínu velkého sousedního rodinného domu krčil malý, ale hezky zrekonstruovaný domek se zahrádkou. Jestli je to stále ten samý můžu jen hádat - původní fotografie jsem s sebou neměl. Chvíli jsem popocházel okolo a fotil, pak jsem zkusil štěstí a zazvonil. Bylo pondělí dopoledne, nikoho jsem vlastně ani nečekal, ale z mluvítka se ozval postarší ženský hlas. Pokusil jsem se vysvětlit co vlastně chci, ale jelikož jsem to neměl moc promyšlené, paní se zřejmě zalekla a poslala mě k čertu. Zkusil jsem to ještě jednou, ale to už zavolala manžela (ten mě poslal ještě dál) a na potřetí vyvěsila telefon úplně. Pronesl jsem cosi nepublikovatelného, chvíli hledal papír a tužku, ale pak jsem to vzdal a odešel na autobus. Neztratím-li zájem, pošlu jim dopis (adresu již znám) a zkusím zjistit nějaké podrobnosti, třeba to k něčemu bude.

V čase zbývajícím do odjezdu vlaku jsem se vydal na prohlídku centra města. Bylo to možná vinou sychravého počasí, ale Lyon mně nijak neuchvátil. Tedy rozhodně se jedná o upravenější a "evropštější" město, než je Marseille. Kostely a historické budovy, které se v centru nacházejí, jsou velmi pěkné, nad nimi se na kopci tyčí bazilika Fourvière dodávající městu atraktivní panorama. Mosty přes Rhônu působí na rodilého Pražana velmi mocně, zachovalé antické vykopávky u nás taky nejsou zrovna běžné. Všechno je to ale zvláštním způsobem nasázeno vedle sebe, skryto mezi vysokými činžáky, takže kdejaké katedrály si málem nevšimnete, pokud náhodou nezahnete do správné ulice. Mnohem více než samotné centrum se mi tak zamlouvala celková atmosféra města, plná pohody, typických restaurací s předzahrádkami a veřejných automatických půjčoven a parkovišť na kola. Kdykoliv jsem se přistihl, že jdu moc rychle, což je normálně mým zvykem, zpomalil jsem a řeknu vám, že to vůbec nebylo špatné.

Odpoledne jsem, vybaven bagetou a pivem, postával na nástupišti a vyčkával vlak. Zatímco okolo projíždělo jedno TGV za druhým, já nastoupil do pomalejšího TER, neboť bylo levnější. Líné tempo vlaku mne cestou ukolébalo, takže jsem usnul a docela šťastnou náhodou se probudil těsně před Marseille. Pokroucená pozice, do které jsem během spánku upadl mi zcela umrtvila levou nohu, takže jsem s napětím očekával, jestli se zvládnu do příjezdu na nádraží postavit, nebo budu muset z vlaku vyskákat po jedné. Naštěstí to dopadlo dobře. Vystoupil jsem (oběma nohama) a v teplém vzduchu jsem si připadal skutečně doma. Ne na dlouho. Brzy vyrážím na další cestu. A jelikož všechny cesty vedou do Říma, pojedu právě tam.