Jarní lyžování v lednu

Mám za sebou poměrně zajímavý víkend - byl jsem totiž lyžovat (ve středisku Super Dévoluy). Přesněji řečeno - ničit si skluznici a padat na zadek na ledových plotnách, pokrytých kameny a umělým sněhem. Nebyl jsem v tom naštěstí sám, jel jsem společně se skupinou asi 200 francouzů z partnerské školy Ecole Centrale de Lyon, která tento zájezd pořádala. Zápis probíhal v prosinci, kdy byli ještě všichni, co se týče sněhových podmínek, veskrze optimističtí. Lednová realita však sebrala iluze každému. Na druhou stranu pomohla zvýraznit specifika typického francouzského školního zájezdu, který mohu skutečně popsat slovy "to jsem ještě nezažil". V dobrém i ve zlém.

Jednalo se totiž o něco úplně jiného, než naše české gymnazijní "lyžáky", jejichž princip by se dal shrnout větou: "Nedělejte moc bordel, blbečci, pokoje odevzdejte v sobotu do desíti a kdyby něco, tak prof. Vránek bude vždycky k zastižení v hospodě".

Nic takového na prestižní vysoké škole ve Francii. Tak za prvé - vše je strašně organizované. Studenti mají svého prezidenta, ten svého zástupce, tajemníka, pokladníka a několik dalších hodnostářů. Všichni nosí na rukávech bílé pásky, aby bylo jasné, kdo je kdo. Každý z nich má vlastně jen jednu funkci, kterou ale plní perfektně - v případě, že se po něm něco chce, odkáže vás na některého ze svých výše postavených kolegů. Kaskáda tak vždy končí u prezidenta, který, a za to se mu skutečně klaním, vše zvládal, skoro nespal a už vůbec si nezalyžoval.

Za druhé - na místě se zaplatí soukromá firma, která zajistí program. Každý dostane dva pytlíky s jídlem ("Ten druhý je až na zítra, je to všem jasné?"), kupóny na jídlo a kartičku s programem zájezdu a telefonními čísly na prezidenta a jeho poskoky. Firma se o vše postará, doveze buřtíky a hořčice na polední barbecue, na večer pronajme sál v restauraci, diskotéku, ráno objedná croissanty a bagety, které každý student (po předložení kupónu) vyfasuje spolu s kelímkem instantní kávy. Grilování mě třeba skutečně potěšilo, na druhou stranu přemýšlím, jestli by se studenti prostě nemohli nasnídat sami, čímž by odpadlo spousta starostí.

Za třetí - všichni jsou jak střelení. Během prvních 30 minut na svahu si dva lidé zlomili ruku. Mohlo by se to zdát jako blbá náhoda, sníh byl opravdu mizerný a ledové plotny zrádné. Jenže během dopoledne přibyl jeden zvrknutý kotník, dvě rozbité hlavy a jedna dost netradční vyrážka na obličeji. A jelikož se při zmíněném grilování popíjelo rosé, byla odpolední statistika podobná a večer se střediskem belhala docela početná skupina mrzáků. Jejich řady později rozšířil jakýsi nešťastník, který si v noci zlomil nohu cestou na záchod.

Za čvtrté - kdo přijde někam včas, je vystaven veřejnému opovržení a je zřejmě považován za homosexuála. Přestože studenstký prezident všechny několikrát prosil, aby na večeři přišli přesně v 8 hodin, neboť je to tak domluveno s obsluhou, byl sál až do čtvrt na devět zcela prázdný. Já jsem jeho žádost uposlechl, dorazil jako první a opravdu jsem si připadal blbě. Sedl jsem si do rohu a přemýšlel o tom, jestli francouzi nežijí podvědomě v jiném časovém pásmu. Ve čtvrt se objevilo několik zmatených hladovců, čímž se zřejmě protrhla hráz - chvíli na to totiž dorazili ostatní a to úplně všichni najednou, jakoby předtím potají čekali před restaurací a styděli se přijít včas. Nejsilnější muži z řad studentských zástupců jim u vstupu kontrolovali kupóny, ale byli téměř zadupáni do země rozvášněným davem, který div neprorazil skleněné dveře a několikrát zatlačil prezidentovy muže na ústup. Teď si skutečně nevymýšlím - kdybych to neviděl, nevěřil bych, jak divoce může příchod na večeři vypadat. Démon francouzské byrokracie o sobě dal opět vědět - každý musel navíc najít své jméno v seznamu a odškrtnout svůj příchod. Obsluha mezitím začala roznášet tartiflette, ale zatímco já už jsem měl dojedeno, dobrá polovina studentů byla ještě venku a dělala mexické vlny.

Následoval obvyklý dezert a pak se začlo pít. Scénář zbytku večera jakoby někdo okopíroval z děje weekend d'integration - řvaly se sborové popěvky, bouchalo se do stolu, sloupů i trámů, občas někdo za halasného povzbuzování vypil "na ex" celý džbánek vína nebo vylezl na stůl a svlékl se do spodního prádla. Ono to může sice znít jako opravdu dobrá party, ale podle mně to bylo spíše trapné. Po hromadném exodu z restaurace přišla na řadu diskotéka. Ta byla v podzemní, dobře větrané místnosti plné ohromných reprobeden a s vyvýšenými klecemi pro extrovertní tanečníky uprostřed. K mému vlastnímu překvapení mi to tam přišlo opravdu dobré a byl bych asi zůstal déle, kdyby mě nepřemohla únava - předchozí noci jsem díky cestě do Lyonu a brzkému vstávání totiž spal jen něco málo přes 3 hodiny. Odebral jsem se na pokoj, kde jsem velice rychle usnul. Odpočinku mi však nebylo dopřáno na dlouho - v pravidelných intervalech vždy přivedli některého ze spolubydlících, který už ztratil schopnost samostatného pohybu a společně s kýblem na zvracení ho položili na některou z postelí.

Obdivuhodné ale je, a to mohu zmínit jako pátý rozdíl, že ráno téměř všichni vstali a jakoby se nic nedělo, vyrazili opět plni sil lyžovat. Zatímco mně stále ke spokojenosti chybělo několik hodin spánku (a v poledne jsem usnul na sluníčku pod lanovkou), ostatní se zdáli skvěle odpočatí. Inu, asi v tom mají trénink.

Pomyslnou korunu francouzským vlastnostem pak nasadili sami řidiči autobusů, kteří večer odmítli odjet ve smluvenou hodinu s tím, že mají ze zákona nárok na odpočinek. Mně díky tomu ujel zpáteční vlak do Marseille a tak jsem zůstal s ostatními ještě jednu noc v Lyonu. Jak jsem tuto příležitost využil se brzy dočtete v dalším příspěvku.