WED znamená "Weekend de désintégration". Jedná se o protějšek WEI, který probíhá na začátku školy a kde se především nezodpovědně pije a dělá se všemožný bordel. Na WED jedou jen studenti posledního ročníku školy a smyslem celé akce je podtrhnout fakt, že z nich studium vytvořilo samostatné, vzdělané a důstojné gentlemany a přitom jim dát poslední možnost si společně povyrazit, neboť po návratu je již čekají jen zkoušky, projekty a půlroční stáž. Stáž, kde budou prd dělat, protože prd umí, a nad platem 1000€ měsíčně ohrnovat nos jako nad almužnou. Ale to odbíhám. Zajímavost této akce znásobil fakt, že se jelo do Říma. Takže jsem byl při tom.
Francouzi ale byli jak vyměnění, chovali se opravdu slušně a překvapivě pokojně, možná proto, že se ocitli v zahraničí. Vyráželi jsme ve čtvrtek večer autobusem, kterému sice nechyběl DVD přehrávač a GPS navigace, ale kde všichni nad 160cm tělesné výšky museli cpát nohy do uličky, neboť rozestupy sedaček jednoduše popíraly základní anatomické proporce většiny lidstva. Nevyspal jsem se tedy skoro vůbec, zato jsem shlédl film Fantastic Four, který bych se za normálních okolností nenamáhal ani stáhnout z internetu. Za dané situace to ale bylo docela přijemné rozptýlení. Také jsem viděl několik pobřežních měst a musím říct, že jsem byl docela unesen, jak hezky to vše v noci vypadá.
Ráno jsme již byli v Itálii a po pár hodinách cesty po dálnici jsme dorazili do Říma, Věčného města. Ubytovali jsme se v příjemném hotýlku nedaleko centra, v pokojích po šesti a vyrazili do ulic. Následovala památková smršť, jejíž popis by však nebyl zrovna dvakrát zábavný. Prohlédněte si radši fotky, pokud vás to zajímá. Za sebe mohu říct, že se mi všechno ohromně líbilo a že se do Říma určitě ještě nejednou vrátím, i přesto, že jsem do fontány Di Trevi nehodil ani cent, jak tamní pověra ukládá.
Z událostí prvního dne ční tři silné momenty, ten poslední dost nešťastný. Prvním je, trochu překvapivě, zaprášená socha anděla stojící opuštěně na dvorku jednoho z desítek bezejmených římských kostelů. Nejsem žádný odborník na sochařství, v muzeu mne většinou zaujme jen několik soch nejblíže vchodu a pak toho mám dost. Tento anděl se ale v něčem lišil. Nebyl ani moc velký, ani moc malý, prostě přesný. Neměl typické neživé oči ani strnulý výraz, měl totiž sklopenou tvář a přivřená víčka. Jako by právě stydlivě odvracel zrak, nebo se s váháním chystal něco říci. Bílá barva k němu také seděla, neboť andělé, jak víme, jsou býli i normálně. Navíc to byla žena. Krásná a starostlivá současně. Když jsem se ji podíval do tváře, stál jsem před skutečným andělem. Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlal k odchodu a ještě jsem se ve dveřich otočil na pozdrav. Anděl se však díval opět do země. Znalci umění ať mají své Davidy a Discoboly, já jsem svou Sochu již našel. Jen doufám, že ji někam nepřestěhují.
Druhým bodem byl Vatikán. Přestože jsem v bazilice San Pietro již jednou byl, její obrovitost a výzdoba mne ohromily znovu. Především mohutný (30m vysoký) bronzový baldachýn uprostřed na mně působil jako cosi mimozemského, jako nějaký strašný přístroj dosazený do centra křesťanské víry jinou civilizací na dálkové ovládání papeže, nebo co já vím. Prostě je to něco tak jiného, velkého a divného, že jsem se nemohl zbavit podobných představ. Z transu mne vytrhla až procházka kryptou, kde jsou pohřbeni všichni papeži, včetně nedávno zesnulého Jana Pavla II., u jehož hrobky se hromadilo tolik lidí, že je museli zřízenci Vatikánu neustále popohánět k odchodu. Klid tam rozhodně nebyl. O to kontrastněji pak zapůsobil výstup na kupoli chrámu. Nejprve se člověk dostane pod střechu, na malý ochoz, ze kterého pozoruje čilý ruch turistů hluboko pod sebou v kostele. Pak vystoupá uzoučkým schodištěm až na samotnou střechu, odkud má na dlani celý Řím a možná i celý svět. Nám navíc přálo počasí - zrovna totiž přestalo pršet. Na střeše tedy skoro nikdo nebyl (dokážu si představit, že normálně je tam narváno, div lidi nepadají dolů), odcházející mraky vytvářely na pozdrav démonické scenérie a město se krásně lesklo ve slunci.
A konečně, třetí příhoda se odehrála při návratu do hotelu. Při výstupu z metra někdo vytáhl Martinovi z kapsy peněženku a ztratil se v davu. Zmizela bankovní karta, občanka, zhruba 100 € a nějaké další doklady. Normálně by to byla solidní lapálie, ale Martin to vzal docela v pohodě, obvolal co bylo potřeba a ani moc nenadával.
Večerní program tvořila společná večeře v italské restauraci a následná party v baru Druid's Rock, kde točili pouze irská piva. Jednalo se zřejmě o vyhlášenou turistickou osvěžovnu, neboť o Itala tam člověk nezavadil. Zato Angličanů a Američanů tam bylo nepočítaně. Přitočil se k nám i jeden Kanaďan z Quebecu, který se hned pustil do sporu s Francouzi o tom, který národ používá barvitější nadávky. Pro mně jsou vítězi Quebečané, neboť ze záplavy necitovatelných výrazů, kterými se chlubil jsem neznal ani jeden, zatímco francouzské "putain" a "merde" mi již velmi zevšednělo. Za použití slovní zásoby z první části debaty přešla řeč na srovnání a kritiku zpěváků. Zde, a asi se mnou budete souhlasit, mají zase navrch Francouzi. Když Kanaďan zjistil, že jsem Čech, ihned se pustil do hokejistů a popřál nám hodně štěstí do letošního mistrovství. Češi do toho!
Žádné komentáře:
Okomentovat