Krteček a Marseille

Víte, jak poznáte v zahraničí Čecha? Snadno! Stačí jediné slovo. Které? Hádejte.

To takhle ráno čekám na autobus. Na zastávce potkávám Tanju, studentku z Německa. Rozpráví o "dívčích záležitostech" s mně neznámou japonkou, když se náhle zeptá, jak se česky jmenuje "der kleine Maulwurf". Překvapeně zdvihnu obočí a odpovím: "Krteček". Přestože to bylo jediné české slovo, které jsem zde za celou dobu veřejně pronesl, stačilo to, abych byl o chvíli později osloven, již česky, jinou studentkou čekající opodál. Prohodili jsme pár slov - já se tu teprve rozkoukával, ona právě končila, takže jsem dostal několik cenných rad. Víckrát jsme se již nepotkali a asi už nikdy nepotkáme, ale nebýt Krtečka, nebylo by ani tohoto setkání.

Když se nad tím zamýšlím, docházím k závěru, že právě Večerníček je jednou z mála věcí společnou pro celý národ. Když lidé vyrostou, začnou se zajímat každý o něco jiného - o sport, počítače, o holky, o vdolky. Ne každý Čech umí hrát na kytaru a ne každý pije pivo. Ale ukažte mi někoho, kdo nezná Křemílka s Vochomůrkou.