Výlet do Camarque

Nejobvyklejším jménem na koleji je "K". Jmenuje se tak většina Číňanů a Vietnamců. Každý sice píše a vyslovuje své jméno trochu jinak, ale mně to zní všechno stejně. Hned potom ale následuje Martin. Aby toho nebylo málo, přijeli jednomu Martinovi na návštěvu z Německa dva kamarádi. Jeden se samozřejmě musel jmenovat Martin, jinak by to bylo moc přehledné. Každopádně Martinové měli chuť jed do Camarque, auto i volné místo. V Camarque jsem už sice dříve byl, ale když nepočítám uvíznutí v bažině, tak jsem neměl důvod se tam nevracet. A tak jsem se k nim s chutí přidal.

Ted den jsme vstali brzo a sešli se na chodbě. Měl s námi jet ještě "K", ale ten evidentně spal, tak jsme ho nechali snít a vyrazili. Úředním jazykem se stala němčina a docela s chutí jsem na den vybočil z obvyklých francouzsko-anglických kolejí. Během dopoledne mi to ještě moc nešlo, všechno mi v hlavě "naskakovalo" francouzsky, ale v průběhu dne už jsem se vcelku rozmluvil a zjistil, že mí spolucestující nejsou žádná másla a mají za sebou poměrně náročné cesty po východní Asii nebo Indii. Zhruba po dvou hodinách jízdy jsme zastavili v přímořském městečku Ste Maries de la Mer, na stejném místě, kde jsme před rokem parkovali s Kamilou. Vyrazili jsme rovnoběžně s pobřežím unikátní krajinou plnou lagun, bažin, kanálů, rákosových polí a plameňáků. Když už jsme toho měli plné uši (abych dodržel germanistický tón), zamířili jsme na pláž a příjemnou procházkou po písku se vrátili zpět. V tu dobu již slunce peklo na plno a jelikož jsme šli v podstatě přímo na západ, každého nás zleva pěkně přismahlo. Po návratu k autu jsme se ještě rozhodli chvíli obdivovat místní proslulé bílé koně a černé býky, načež jsme tento v Evropě unikátní kraj opustili a vrátili se po stejné cestě do Marseille.

Večer se konala jakási oslava v bytě jednoho postgraduálního studenta, kde se potvrdilo, že svět je mnohem menší, než se učí ve škole. Pan domácí totiž před dvěma lety, když dokončoval školu, studoval spolu s jedním matfyzákem z Prahy, který zde byl tehdy na Erasmu. Ten matfyzák se jmenoval Jirka a byl to v podstatě on, kdo mne poté v Praze svým vyprávěním přesvědčil jet právě do Marseille a ne do Německa, což jsem měl původně v plánu. No a ten samý Jirka měl zrovna volno a tak se rozhodl své bývalé spolužáky ve Francii navštívit. Kruh se uzavřel právě na té party, kde jsme si stylově přiťukli sklenkou pastis. S radostí jsem Jirkovi poděkoval za tehdejší doporučení a dozvěděl se několik zajímavých tipů, například nechodit do školy a až do ledna nosit sandály. Zatím se jeho rad držím, ale to proto, že jsme tento týden měli jen jednu přednášku a na svoje boty jsem napatlal jakousi bílou pastu, kterou jsem koupil v domění, že jde o krém a o které jsem si myslel, že až zaschne, tak zprůhlední. Nestalo se.